Zvláště v dnešní uspěchané době, která klade na člověka tolik až neúnosných nároků, je třeba dokázat se čas od času zastavit. Ohlédnout se zpátky, dokázat uvidět ve svém životě to dobré i to zlé, a navíc toto vše uvidět nejen lidskýma očima, ale s pomocí Boží také pohledem křesťana. Tak, abychom věci nejenom uviděli, ale také jim porozuměli. Pak se nám naše zkušenosti a prožitky mohou stávat školou a pramenem poznání toho, co je v životě důležité, jak se k životu postavit a kam svým životem směřovat.
K takovému zamyšlení se nad životem slouží prakticky každá opravdová modlitba. Různých návodů a možností, jak se zamyslet nad událostmi, které nás potkávají, existuje celá řada. Dnes vám chci nabídnout jeden jednoduchý návod, jak se ohlédnout za uplynulým dnem.
Je to velmi jednoduché a myslím si, že takové zastavení se nad uplynulým dnem, nám může skutečně v duchovním i všeobecně lidském životě velmi pomoci. Nad událostmi a prožitky uplynulého dne se zamyslíme ze dvou úhlů. Jestli se jednalo o věc dobrou či zlou a jestli jsme ji udělali my sami, druzí lidé, či se stala bez lidského přičinění.
Vhodnou chvílí k takovému ohlédnutí je samozřejmě večer, ale je možné, že někomu bude vyhovovat spíše přidat toto ohlédnutí k ranní modlitbě, či jinde během dne. Nebo je také možné se zastavit vícekrát v průběhu dne, třeba právě ve chvíli, kdy se nás nějaká událost či pocit právě dotýká. Pomocí nám může být kartička, která se vejde na místo vizitky či kreditní karty a do každé kapsičky. Na ní najdete těchto šest otázek.
Nejdříve se zamyslíme, co špatného jsme v uplynulém dnu udělali my sami. Toto je tradiční otázka zpytování svědomí a asi jsme na ni zvyklí. Také víme, jak má naše uvažování pokračovat dál. Když poznáme vlastní chybu a hřích, tak ho před Bohem přiznáváme a s lítostí prosíme o Boží odpuštění. K tomu je užitečné si také uvědomit, jak naše zlo zasáhlo do života druhých lidí a zamyslet se, jak se do budoucnosti vyvarovat podobných selhání nebo jak věci napravit. V závěru si člověk připomíná také velikost Božího odpuštění, které mne nenechává zavaleného mými hříchy, ale dává mi novou naději. Poznání vlastního selhání nás nemá vést k zoufalství, ale k jasnému rozejití se se zlem a obrácení se k Bohu.
Druhou otázkou je, co špatného nám udělali druzí lidé. Čím mne druzí zarmoutili, čím mi ublížili nebo ukřivdili. Toto pro nás bývá často také velmi bolestné a někdy bychom chtěli všechno raději hned zapomenout. V modlitbě se ale spíše zastavme a snažme se představit onu situaci z pohledu toho druhého, prosme Boha o velkorysost k odpuštění a kéž nám Bůh pomůže, abychom nezatrpkli a nenechali mezi námi a těmi druhými vyrůst zeď či vyhloubit propast. Když si včas uvědomíme ty negativní pocity, které v nás druzí probouzí, tak máme šanci je odmítnout hned na začátku, dříve, než se stanou postojem a zásadní negací. Nedopusťme, aby zlo druhých dalo vyrůst zlu v nás samotných.
Třetí otázka, u které se zastavíme, jsou ty špatné věci, které nás potkaly a za které nemůžeme ani my, ani druzí. Někdy jsou to maličkosti. Přiskřípnutý palec či rozbitý oblíbený hrneček. Jindy jsou to věci mnohem závažnější jako těžká nemoc či ztráta zaměstnání. Je pochopitelné, že nás tyto věci bolí a trápí. Někdy jsou namístě i slzy a pláč, ale v rozhovoru s Bohem prosme o to, kéž se i s tím těžkým dokážeme vyrovnat. Kéž nezatrpkneme, kéž neztratíme naději. Většinou lidé zjišťují, že právě modlitba jim dává sílu neklesnout zdrceně na kolena, ale naopak, vložit do Božích rukou právě to, co nás tíží či drtí. Odpovědí na třetí otázku by mohlo být: „Ano, to a to se mi stalo, je to zlo, které mne zranilo, ale prosím Bože, dej abych žil nadějí a nenechal si život zkazit tím, co mne bolí.“
Čtvrtou otázkou začínáme tu příjemnější stránku života. Ptáme se, co dobrého jsem dnes udělal já. Je správné radovat se z toho, co se nám podařilo. Ne snad abychom byli pyšní, ale abychom dokázali Bohu poděkovat, že nám dal možnost a schopnost udělat ty a ty konkrétní dobré věci. Kéž uvidíme, že náš život je dobrý a že je to Boží dar.
Pátá otázka: Co dobrého jsem dostal od druhých lidí. Je správné si to uvědomit. Kolikrát řadu věcí lidé berou jako samozřejmost a neuvědomují si, že mají zač být druhým vděční. Když dokážeme vidět dobro druhých, tak si také povšimneme, že svět kolem nás je lepší, než jsme si dosud mysleli. Když si uvědomujeme, čím nás druzí potěšili a jak nám pomohli, tak nás to vede k touze to oplatit a jednat stejně. V modlitbě také Boha prosíme, aby našim dobrodincům dal své požehnání a děkujeme mu, že můžeme žít uprostřed druhých a spolu s nimi.
Poslední šestá otázka je po dobru, které se nám stalo a není zásluhou ani naší, ani druhých lidí. Prostě jsme měli štěstí. Ale tak to vlastně není. Nic v našem životě není náhodou, a tak je důležité umět vidět v těchto věcech Boží dar. Často zapomínáme poděkovat Bohu a radovat se z toho, že svítí slunce, že máme rodinu, do které patříme apod. Asi znáte ten rozdíl mezi člověkem, který vidí kolem sebe jen to zlé, je plný zahořklosti a žít s ním je ubíjející a těžké. A mezi člověkem, který se dokáže radovat z věcí dobrých a stává se světlem a požehnáním také pro ostatní.
Při všech těchto otázkách je ovšem důležité, abychom o tom nepřemýšleli sami jen lidským rozumem, ale abychom o nich mluvili s Bohem. Právě ten Boží pohled nás pak učí postavit se k věcem správně. Pak se takové ohlédnutí za uplynulým dnem stává skutečnou modlitbou a chvílí, kdy k nám může promluvit Bůh. Nejsnadněji toho dosáhneme tak, že si představíme Ježíše, jak sedí vedle nás, a my všechno toto říkáme přímo jemu.
Pokud se nám podaří delší dobu, třeba těch čtyřicet postní dní, upřímně a každodenně takto s Bohem rozmlouvat o svém životě, tak jistě zjistíme, že náš pohled na život a svět se proměnil a více se přiblížil pohledu Božímu.
1/ Co dobrého jsem udělal já?
2/ Co dobrého jsem dostal od druhých lidí? Čím mne potěšili? Jak mi pomohli?
3/ Co dobrého mne potkalo? Z čeho jsem měl radost?
4/ Co špatného jsem udělal já?
5/ Co špatného mi udělali druzí lidé? Čím mi ublížili nebo ukřivdili? Co mne zabolelo?
6/ Co špatného se mi stalo? Co mne zarmoutilo?