Ano, je třeba mluvit, psát, přemýšlet a také hlavně se snažit odpouštět a odpuštění přijímat. Odpuštění totiž potřebujeme nejen ve velkých otázkách „křivd minulosti“, ale také, a to mnohem více, ve vzájemných osobních vztazích a ve vztahu nás samých k sobě a to jak ve „velkých“ tak i v „bezvýznamných“ věcech. Není možné všechno napsat na několika stranách, vždyť o odpuštění existuje celá řada knih. Proto jen ve stručnosti pár bodů.
Pro mne, jako pro kněze a křesťana, je nejpodstatnější pohled teologický, pohled víry. Věřím Kristu a beru vážně jeho slova, když mi říká, že mám odpouštět, a když mi sám svým životem a smrtí dává příklad. Spíše než aby mi vysvětloval, jak mám žít, tak mi to ukazuje. Možná všemu vždy nerozumím, je to pro mne těžké a ideál Božího odpuštění se mně, člověku, zdá nedostižný, ale snažím se o něj, protože mne k tomu Bůh vybízí. Jemu věřím a tedy víra mi říká: „Vždy odpouštěj.“ Křesťanská víra může být proto tím nejsilnějším motivem k odpuštění.
Lidsky srozumitelnější křesťanský argument, proč odpouštět, máme v modlitbě Otčenáš: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Pokud chceme, aby Bůh odpustil nám naše viny, musíme odpouštět i my ostatním. To předpokládá mimo jiné skutečnost, že jsem si vědom svých vlastních vin, chyb, hříchů. Vidím je a přiznávám si je. Toto platí pro odpouštění mezi všemi lidmi i nevěřícími. Člověk, který u sebe nevidí žádnou vinu, nedokáže skutečně odpustit druhému. Někdy „odpustí“, ale je to spíše projev jeho povýšenosti a nadřazenosti než skutečné odpuštění. Sami jsme to možná zažili, jak nás nejvíce rozčílila právě slova „já ti to odpouštím“, která zazněla namísto očekávaného „odpusť mi, prosím“. Navíc takový člověk nedokáže přijmout odpuštění a nejvíce ho můžeme „popíchnout“ právě slovy „já ti odpouštím“, protože on nám přece nikdy nic špatného neudělal, on byl vždycky v právu a všechno je přece jenom naše vina. Vědomí vlastních vin a touha po tom, aby mi bylo odpuštěno (Bohem či lidmi), je cestou k tomu, abych já dokázal odpouštět druhým.
Bohužel většině lidí dnešní doby křesťanské argumenty nic neříkají. Poměřují život jinak. Někteří lidé odpuštění odsuzují jako slabost, která do současného světa nepatří: „Svět je tvrdý, já musím být také tvrdý.“ Zásadně nikomu nic neodpustí, leda by se jim toto „odpuštění“ vyplatilo. Naopak většina lidí asi chápe, že odpuštění je nezbytné k tomu, abychom dokázali žít vedle sebe – v rodině, v obci, v republice, ve světě. Proto jsou ochotni odpouštět, ale jejich odpouštění má své hranice. A část lidí ví, že odpuštění je nezbytnou podmínku šťastného života a tak odpouštějí všem a všechno. Mohou se zdát naivní a bezbranní, ale jsou šťastní.
Musíme tedy vždy a všechno odpustit, chceme-li být šťastní. Odpuštění je totiž uzdravením a zahojením křivd minulosti. Dokud jsem neodpustil, tak bolest a křivda je ve mně stále přítomná a dosud se jí trápím. Odpuštění tedy potřebuji na prvním místě já, kterému bylo ublíženo, a teprve na druhém místě ten, kdo mi ublížil (a často o odpuštění ani nestojí). A pokud jsem já tím, kdo ublížil druhému člověku, tak zase na prvním místě potřebuji odpuštění já jako ten, komu bylo ublíženo. Ublíženo sebou samým, když jsem se sám sobě zhnusil tím, jaké zlo jsem udělal. Odpuštění druhého člověka a Boha mi pak může pomoci odpustit sám sobě. Jsou to trochu krkolomná a složitá souvětí, ale nevím, jak to přesněji vyjádřit. Zdá se mi to těžké k pochopení a bohužel někdy člověku skutečně dlouho trvá, než najde tuto cestu ze životních bolestí. (Proto se mi zdá jednodušší cesta víry, kdy odpouštím, protože Bůh mi to radí.)
Odpustit je těžké. Velká křivda a velká bolest se těžko odpouští. A i tehdy, když odpustím, tak často ještě ve mně zůstávají bolestné pocity a vzpomínky. Já jsem odpustil, ale mým citům to bude ještě chvíli trvat. Ale díky odpuštění mi má minulost nezničila celý dnešek a celý život. Pak žiji minulostí poučený, ale nikoliv „svázaný“.
A teď přichází nejčastější námitka: „To mám odpustit i tehdy, když se ten druhý neomluvil, nelituje toho a nenapravil to?“ Jistě, je třeba odpustit i tehdy. Pokud totiž budeme čekat s odpuštěním tak dlouho, dokud se ten druhý neomluví, tak se někdy s tou křivdou budeme trápit až do konce života. Odpouštím přece kvůli sobě a pokud neodpustím, tak jsem tomu druhému dovolil, aby mi ubližoval stále dál. Vždyť přece znáte ty lidi, kteří žijí křivdami minulosti a nikdo jim nemůže pomoci z jejich zatrpklosti, dokud sami neodpustí těm, kdo jim ublížili.
Praktická poznámka: Odpustit neznamená zapomenout, nechat si znovu ubližovat či opakovat stejné chyby. Ale je důležité jednat poučený minulostí a ne „hnaný“ minulostí. Tedy nesoudit druhého podle toho, co bylo, ale rozhodovat se podle současné situace, ke které samozřejmě minulost také nějak patří. Mohli bychom si vzít klasický příklad: zločiny, kterých se komunisté dopustili na řadě lidí. Je třeba odpustit tj. nežít v zatrpklosti minulou křivdou. Přitom ale je zcela správné chtít odsouzení zločinců, protože pro všechny je potřebné pravdivě vidět naši historii. Není to otázka minulosti, ale současného pravdivého vidění skutečnosti. O vykonání konkrétního trestu přitom ani nejde – to nikomu ztracený život či roky kriminálu nevrátí.
Nebo také krásně vidíme důležitost lítosti a omluvy. Pokud se komunisté neomluví a nebudou se všemožně snažit napravit zlo, které oni či jejich bývalí straničtí kolegové napáchali, tak jsou stále s tímto zlem spojeni a jakoby s ním dosud souhlasili a jakoby je dosud dělali. A podle toho se k nim člověk musí postavit – nevolit je, nevěřit jim apod. Stejně jako člověku, který se mi neomluvil za podvod a nenapravil jej, přece znovu nepůjčím další peníze. Jistě, pokud svým současným životem někdo ukazuje, že jeho špatná minulost, je už skutečně jen minulostí, tak se i můj postoj k němu musí změnit a to dokáži jen tehdy, pokud jsem odpustil a nejsem „hnaný“ minulostí, ale žiji přítomnost.
Křesťanství v tomto jde ovšem trochu dál a navrhuje člověku, aby zašel za hranice lidsky rozumného jednání a lidsky rozumného „uskutečňování odpuštění“ a aby riskoval novou bolest a nabídl ruku jako první. Není to „přikázání“ a každý to nedokáže, ale je tu ukázána cesta k překonání bludného kruhu zla.