Dříve se mluvilo o „duchovním vedení“ a dnes se více používá označení „duchovní doprovázení“. Duchovní vedení se, zjednodušeně řečeno, chápalo tak, že kněz (doprovázející) toho druhého (doprovázeného) formou pravidelných osobních rozhovorů vede životem. Protože ale nikdo nemůže žít život za někoho jiného či za něho rozhodovat a protože každý musí najít svoji životní cestu sám, tak název „duchovní doprovázení“ lépe vystihuje, o co během těchto setkání jde.
Ono je snadnější říci, co duchovním doprovázením není. Není to krizové poradenství, není to psychoterapie, není to zpověď, není to vyučování ve víře, není to kamarádský rozhovor s knězem, není to řešení každodenních problémů. Jistě s tím vším má duchovní doprovázení mnoho společného, ale v jádru je o něčem jiném.
Co to tedy je? Definici napsat nedokáži. Zkusme vyjít z těch dvou slov. První slovo „duchovní“ nám připomíná, že půjde o věc v životě člověka nejdůležitější, tedy o vztah k Bohu. Jistě v duchovním doprovázení mají své místo i další věci jako jsou lidská trápení a radosti, úspěchy a selhání, pocity, myšlenky apod. Ale všechno toto má být nahlíženo z perspektivy našeho vztahu k Bohu. Přibližuje mne to k Bohu či vzdaluje? Když tedy například během duchovního doprovázení mluvíme o nemoci, tak o ní mluvíme hodně jinak, než s doktorem. Když mluvíme o hříchu, tak také z jiného úhlu než při zpovědi.
Druhé slovo je „doprovázení“. Abychom mohli mluvit o doprovázení, tak musí být někdo „na cestě“ a někam směřovat. V tomto případě na duchovní cestě svého života k Bohu. Duchovní doprovázení je tedy určeno těm, kdo chtějí ve svém duchovním životě, tedy životě s Bohem, postupovat dál a dál. Nesouvisí to tedy ani tak moc s tím, jak je kdo v duchovním životě daleko, ale jestli chce jít dál. Někdy paradoxně má větší touhu se Bohu přiblížit ten, kdo je na začátku svého duchovního života, než ti, kdo už víru žijí roky a roky.
„Doprovázení“ také naznačuje, že oba mají ochotu jít kus cesty spolu. Kdo chce jít k Bohu „po svém“, tak asi po duchovním doprovázení toužit nebude. Snad časem dojde na to, že „není dobře člověku samotnému“. A proč je pro skutečný duchovní život duchovní doprovázení nezbytné? Souvisí to právě s tímto poznáním, že pokud budu žít svůj duchovní život „sám“, tak ho také budu žít „podle svého“. Tento můj životní plán se pak ale může až tragicky lišit od toho, k čemu mne Bůh stvořil, od Božího plánu. Když o svém životě mluvím s druhým, tak sice nemám jistotu, že společně vždy poznáme Boží vůli pro můj život, ale pokud nemluvím s nikým, tak mám jistotu, že ji určitě nepoznám. Člověk totiž potřebuje někoho, kdo mu pomůže vidět sebe a věci také z jiné strany. Ale uznat pohled odlišný od mého vlastního může být těžké a někdy i bolestné.
V duchovním doprovázení tedy dovolím doprovázejícímu nahlédnout do svého života tak, aby v tomto společném rozhovoru mohlo mé vidění být doplněno pohledem odjinud. A toto společné zamýšlení se nad životem má být také otevřeno Božímu duchu a směřovat k tomu, abychom se snažili podívat na věci „Božíma očima“. Otevření se druhému člověku je způsob, jak se naučit otevírat se Bohu samotnému, o což nakonec ve skutečnosti jde.
Duchovní doprovázení se tak stává těžším než přistupování ke svaté zpovědi. Ve zpovědi sice vyznáváme své hříchy, a to také není zrovna lehké, ale v duchovním doprovázení je třeba odhalit mnohem více – své touhy, pocity, zklamání, uvažování, své cíle a motivace… Někdy už samotné vyslovení těchto věcí nahlas je takovým duchovním krokem vpřed, že ani není třeba, aby kněz k tomu cokoliv dodával.
Hlavním tématem duchovního doprovázení je tedy můj vztah k Bohu. S tím je neodmyslitelně spojena modlitba. Modlitbou se má nakonec stát všechno, co děláme. Jen tak můžeme naplnit biblickou výzvu „bez přestání se modlete“. Pokud modlitbu chápeme takto, pak vlastně můžeme říci, že duchovní doprovázení je „jenom“ o modlitbě.
V duchovním doprovázení nejde na prvním místě o hřích a o rozlišování mezi dobrým a zlým. V duchovním doprovázení jde spíše o to, jak naplnit svůj život a o rozlišování mezi dobrým a správným. Ne všechny dobré věci, které děláme, jsou tím správným, co bychom měli dělat. Někteří lidé „nedělají nic špatného“ nebo dokonce „dělají mnoho dobrého“, ale bohužel nedělají to, co mají.
Některá témata a momenty duchovního doprovázení se objevují ve zpovědi, katechezi či při osobních setkáních křesťanů. Duchovní doprovázení v užším slova smyslu pak prakticky probíhá jako pravidelné asi hodinové rozhovory většinou s knězem. V začátcích či v obdobích, kdy je v životě člověka „rušno“, to mohou být setkání jednou měsíčně. Později stačívají setkání méně častá. Náplní rozhovorů je to, s čím člověk přichází. Ze začátku většinou člověk není schopen mluvit o tom nejvnitřnějšíma a nejdůležitějším, teprve časem, pokud se podaří vytvořit ovzduší vzájemné důvěry, přichází i na ty věci nejpodstatnější.
Ze začátku také lidé většinou očekávají, že jim kněz poradí či nabídne řešení problémů, se kterými přicházejí. Teprve později člověku dochází, že není to nejdůležitější vyřešit konkrétní problém, ale naučit se „řešit“ svůj život s Bohem. Pokud se podaří prostřednictvím duchovního doprovázení naučit člověka „otevřít“ před Bohem všechny oblasti jeho života, tak se stane to nejdůležitější. Všechny problémy pak budou „vyřešeny“ a další duchovní doprovázení se stane zbytečným. Vždyť je jenom jeden Mistr a jen jeden Pán.
Pro nás, kteří jsem na cestě ke svatosti ještě cíle nedosáhli, je ovšem duchovní doprovázení stále ještě důležitou a úžasnou pomocí.