„A pro ty, kteří chtějí žít z víry hlouběji 3. DUCHOVNÍ DOPROVÁZENÍ (k němu by se měl kněz nechat přemluvit).“
Za knězem přicházejí lidé v různých životních situacích a často se svými konkrétními problémy či otázkami. Někdy se jedná jen o podání vysvětlení či praktickou informaci, jak se na tu či onu věc dívá církev, nebo jak v konkrétní věci postupovat a co je třeba vyřídit. Jindy je to chvíle pro duchovní rozhovor, který by se v širším slova smyslu mohl také označit za duchovní doprovázení. Většinou ale mluvíme o duchovním doprovázení či duchovním vedení až tehdy, když se jedná o řadu rozhovorů, které se nezabývají jen jedním tématem, ale snaží se obsáhnout celek duchovního života člověka.
Jak se člověk k duchovnímu doprovázení dostane? Například tím výše zmiňovaným způsobem, kdy na první setkání naváže další setkání a další a témata rozhovorů se postupně rozšiřují. Nebo tak, jak je psáno na začátku, když se v člověku objeví touha žít z víry hlouběji a člověk vnímá, že obvyklé prostředky duchovního života včetně svaté zpovědi, osobní modlitby a účastni na bohoslužbách mu už nestačí. Při svaté zpovědi si začíná uvědomovat, že čas je příliš krátký a že mu leží na srdci také věci, které nejsou přímo hříchy, ale mohou být pro vztah k Bohu často i důležitější. Přichází moment, kdy si uvědomujeme, že už není naší první otázkou, co nemáme dělat, ale naopak, co mám dělat. Dochází nám, že křesťanský život není na prvním místě zápasem s hříchem, ale naopak přibližováním se k Bohu v Ježíši Kristu.
Někdy mají lidé o duchovním vedení zkreslenou představu, že kněz zná nějaké tajné metody jen pro zasvěcené, jak snadno poznat Boží vůli, a že nám ve všem poradí a rozhodne za nás. Lidé mohou od duchovního vedení očekávat, že kněz převezme na sebe jejich osobní zodpovědnost za jejich vlastní duchovní život. To ovšem moudrý kněz neudělá. Duchovní doprovázení má jistě za úkol pomoci s rozhodováním a s poznáváním Boží vůle, ale toto rozhodnutí musí udělat každý svobodně sám za sebe a naše úsilí slyšet Boží hlas je nezastupitelné. Proto občasná námitka, že člověk v duchovním vedení ztrácí část své svobody, když se nechává vést druhým, je nesprávná. Opravdové duchovní vedení totiž rozvíjí svobodu člověka a učí ho mnohem uvědomělejšímu prožívání života i skutečnému rozhodování.
Podstatu duchovního rozhovoru můžeme vidět ve společné snaze doprovázeného i doprovázejícího naslouchat Božímu hlasu a nechat se vést Duchem svatým. Tomuto Duchu se musí oba snažit podřídit. Jedná se o naslouchání hlasu svědomí, hlasu našich myšlenek, hlasu našich pocitů a nálad, našich tužeb a obav, znamení kolem nás a hlasu, který vnímáme uvnitř modlitby a bohoslužby. Jistě se nad těmito věcmi může zamýšlet každý člověk sám, ale ve chvíli, kdy to vážně zkusí, tak vstoupí do oblasti velké životní nejistoty: Chápu to správně? Nenalhávám si to? Je to mé přání nebo Boží? Je to myšlenka či touha od dobrého ducha či od zlého? Atd.
Člověk si uvědomuje, že ponechán sám sobě sám v sobě bloudí a nemá pevný bod, kterého by se chytil. Duchovní rozhovor neodstraňuje zcela tuto nejistotu našeho hledání a ani nezaručuje neomylnost našeho rozhodování, ale je pro nás chvílí, kdy tyto své nejistoty můžeme vyslovit nahlas, můžeme zaslechnout názor toho druhého, který vidí vše s odstupem, a hlavně tím říkáme Bohu, že opravdu chceme poznat jeho vůli a nikoliv najít své řešení. Proto si necháme někým druhým mluvit do svého života, protože nechceme žít podle svého, ale věříme, že ten druhý také touží poznat Boží poselství pro náš život a chce nám pomoci v tomto rozpoznávání Božích znamení.
Ten druhý vedle nás nám pomáhá nést tíhu života víry, která vždy bude mít v sobě určitou dynamiku pochyb a nejistot. V tomto slova smyslu můžeme vést duchovní rozhovor nejen s knězem, ale také s přáteli, kteří sdílejí náš křesťanský pohled na svět. A také my můžeme být oporou v duchovním životě lidem kolem sebe. U kněze se ovšem předpokládá jistá duchovní zkušenost a také určitý odstup, který často naši blízcí nemají. Jejich výhodou je, že nás znají často velmi dobře, ale nevýhodou je to, že naše rozhodnutí mohou ovlivnit jejich životy a tím bývá jejich pohled na věc ovlivněn.
Proto někdo raději vyhledá kněze, s kterým se osobně nezná, protože jakékoliv osobní vztahy pak nehrají roli. Jiný si naopak nedokáže představit, že by o svých osobních věcech mluvil s někým, koho dobře nezná a k němuž nemá důvěru založenou na delší době vzájemného kontaktu. V prvním případě jsme v určitém nebezpečí, že narazíme na kněze, se kterým si lidsky ne zcela sedneme. V druhém případě může být zas obtížné se hlouběji otevřít z jakési obavy, aby se náš vztah nezhoršil apod. Každopádně první období duchovního doprovázení je dobou postupného poznávání toho, s kterým mluvíme, a budováním důvěry, že můžeme říct cokoliv.
Co je myšleno tím, že k duchovnímu doprovázení „by se měl kněz nechat přemluvit“? Duchovní rozhovor víceméně stojí a padá s ochotou člověka otevřít se a mluvit sám o sobě. Podle toho, jak hluboko necháme druhého nahlédnout do našeho života, tak do té míry nám přinese duchovní rozhovor užitek. Někdy si lidé říkají: „O čem bych vlastně s tím farářem měl mluvit? Co bych mu furt říkal?“ V takovém případě člověk ještě nedozrál k duchovnímu rozhovoru. Někdy se stane, že po dvou třech setkáních se vyčerpá zásoba témat, která jsem byl ochoten otevřít, a člověk naráz nemá, co říct víc. Kněz mu může pomoci a nějakým způsobem se podaří překonat období, než se důvěra prohloubí a než si vzájemně ujasníme, co od duchovního doprovázení lze či nelze očekávat. Každopádně je to ze začátku náročné a člověk bez silné vnitřní motivace a opravdové touhy po Bohu v duchovním doprovázení nevytrvá. Proto člověk sám musí být tím, kdo o duchovní rozhovor žádá a kněze „přemluví“, aby si na něj udělal čas. Pro takového si pak kněz rád čas udělá.
Jak najít kněze, který by mne mohl duchovně doprovázet? Jednoduše. Pokud opravdu chci, tak musím nějakého kněze oslovit. Pokud dostanu odpověď, že takové věci nedělá či neumí, tak nezbývá, než oslovit dalšího. Interval mezi rozhovory bývá zhruba jeden měsíc i déle, takže není problém jednou za čas za ochotným knězem i dojíždět. Pokud kněz přikývne, tak stejně musím počítat s tím, že teprve po několika rozhovorech zjistím, jestli zrovna on bude tím vhodným duchovním právě pro mne.