Porozumět druhému člověku. To je velmi těžké. Vždyť vidíme, kolik je mezi lidmi nedorozumění a zla. Cesta k porozumění druhému člověku není vůbec snadná, a to dokonce i v případech, kdy se člověk chce dobře chovat k druhému a má ty nejlepší úmysly. Snad nejčastěji člověk pociťuje bolest neporozumění právě u těch lidí nejbližších a u těch, se kterými se máme nejvíce rádi. Není to tedy často ani tak věc zlé vůle a tedy hříchu, jako spíše otázka hlubší lidské zralosti a pokroku v duchovním životě.
Předpokládejme tedy, že člověk má dobrou vůli a chce porozumět tomu druhému. Co vše může pro to udělat? Jako první krok je asi nutné se ujistit, že skutečně mám tuto dobrou vůli, a že skutečně chci naslouchat druhému člověku. A tuto dobrou vůli a odhodlání musím v sobě rozdmýchávat a posilovat. Stává se totiž, že člověk si svou dobrou vůli spíše nalhává a přitom vlastně nemá valný zájem, aby se něco v mém vztahu k druhým lidem změnilo – lidé už jsou takoví, „raději ať jsou věci při starém, protože nové by mohlo být horší“.
Co horšího by mi mohlo přinést větší porozumění druhému člověku? Například poznání, že ta vzájemná nedorozumění jsou mnohem více mým selháním a mou chybou, než jsem si předtím myslel. Poznání, že budu muset v něčem změnit navyklé stereotypy jednání a pustit se do věcí způsobem, který mi může být nepříjemný. Poznání, že jsem se mýlil a druhé posuzoval špatně. Poznání, že porozumět druhému je jen začátek celkové proměny mého života uprostřed druhých.
Dobře. Rozhodl jsem se, že s Boží pomocí chci usilovat o lepší porozumění druhým, přestože mne to může hodně stát a bude to těžké. Vím, že to Bůh po mně chce. Co dál? Musím se připravit na to, že porozumět druhému vyžaduje hodně času, trpělivosti a nebude nikdy zcela úplné. Nebudu si moci nikdy říct, že jsem hotov a všechno znám. Začněme tím, že si uvědomíme, jak je to nesnadný úkol.
Řada lidí si totiž vědomě či podvědomě myslí, že rozumí druhým. Mluvíme přece stejným jazykem, žijeme přece ve stejném městě či dokonce ve stejné rodině, máme třeba stejnou víru… To ovšem vůbec neznamená, že jsme stejní. Tady by asi většina lidí vyskočila a řekla: „To je přece samozřejmé. To přece dobře víme, že každý člověk je jiný. To nám nikdo nemusí připomínat.“ Ano, ale jak se to odráží v našem posuzování druhých lidí? Přiznejme si, že máme obrovský sklon posuzovat druhé podle sebe. Teoreticky sice víme, že druzí jsou jiní, ale prakticky se na ně díváme svýma očima.
Jednou jsem se to snažil vysvětlit skupině dívek a říkal jsem jim: „Podívejte se dobře jedna na druhou, všimněte si, že jste každá úplně jiná. A stejně rozdílné, možná i víc, jste také uvnitř. Jo a kluci, ti jsou ještě úplně jiní, na první pohled.“ Ony ty viditelné rozdíly člověk nepřehlédne, ale to skryté vnitřní prožívání bohužel nevidíme, a tak zvolíme tu nejjednodušší cestu a domýšlíme si to podle sebe – jak to cítím já, tak to bude cítit také on či ona. Docela naivní, ne?
Co tedy? Samozřejmě i to posuzování „podle sebe“ má své opodstatnění a svůj význam, pouze chci velmi zdůraznit, že zdaleka nestačí. Je třeba naslouchat druhému. I to je těžké. Opět je člověk v pokušení si slova druhého vyložit podle sebe či podle toho, jaký obrázek jsme si o druhém předem udělali. Někdy ten druhý ještě ani větu nedokončí a my už přesně víme, jak to vlastně všechno bylo.
Je zvláštní zkušenost, že si lidé více rozumí, když spolu mluví cizím jazykem. Dávají si totiž oba bedlivý pozor, co a jak říkají, aby ten druhý jejich myšlenky pochopil, a raději se ještě dvakrát zeptají a ujistí. Když mluvíme s druhým, a navíc ho dobře známe, tak skutečně často nedáváme příliš pozor na to, co nám říká.
Bohužel lidé mají navíc také schopnost říci slovy něco jiného, než vlastně myslí – někdy úmyslně, ale často nevědomky. Nestačí tedy naslouchat slovům druhého, ale je třeba snažit se pochopit, co tím asi myslí, proč to říká, co asi cítí. Stojí za to se i zeptat a ujistit se: „Chceš říct, že se…“ nebo „Rozumím ti dobře, že nechceš…“.
Dalším krokem je snaha dívat se na věci očima druhých. S lidmi prožíváme za den řadu setkání a událostí. Je dobrým křesťanským zvykem denně zpytovat svědomí – to se díváme na prožitý den ze svého pohledu, co já jsem udělal dobře či zle. Doporučuji k takovému zpytování svědomí přidat vždycky krátké zamyšlení nad tím, jak to asi myslel či cítil ten druhý člověk. Zkusme se na tu situaci podívat jeho očima. Tam, kde jsme ucítili urážku a posměch, tam možná chtěl on vnést úsměv a odlehčit napětí. Tam, kde jsme my cítili odmítnutí, on byl možná ve stresu utíkající od jednoho úkolu k druhému. Tam, kde jsme my neviděli nic důležitého, tak on možná mluvil o tom, co ho nejvíc tíží.
Jistě nebudeme mít nikdy jistotu, že ten druhý to myslí a cítí, tak či onak. Přesto, máme-li snahu porozumět druhému, tak v tom umění budeme dělat pokroky a naučíme se víc a více vnímat druhé. A hlavně ztratíme tu hloupou představu, že druhé dobře známe, rozumíme jim a můžeme je tedy klidně posuzovat a odsuzovat.
Navíc jako křesťané jsme k této snaze přiblížit se druhým vedeni Božím slovem, a proto také můžeme doufat a prosit o Boží pomoc. To by vlastně měl být ten první a základní krok – prosit o dary Ducha svatého, o dar porozumění druhým, dar vyjití z vlastní sebestřednosti, dar naslouchat a uslyšet, dar milovat druhé.
Snad ještě poznámku. Porozumět druhému automaticky neznamená, že s ním také musím souhlasit. Krásně to vidíme na Ježíši. Kristus rozumí lidem, se kterými se setkává, vidí jim do srdce, ale zároveň vnímáme, že s jejich chybami a hříchy nesouhlasí. Když porozumíme druhému člověku, nemusíme tím také zároveň s druhým souhlasit, ale vždycky nás to povede k větší velkorysosti, milosrdenství a navíc se dokážeme s druhými také lépe domluvit a s druhými lépe vycházet.
Snaha o obyčejné lidské porozumění je jedním ze způsobů, kterým se má projevovat opravdová křesťanská láska k bližnímu.