V prvním čtení jsme slyšeli začátek Jozuovi řeči, kterou vybízí izraelity k obnově jejich věrnosti Hospodinu. Připomíná jim vše, co od Abraháma až do přítomnosti Bůh vykonal pro svůj vyvolený lid. A je to důležité, aby lidé viděli tu jasnou linii Božího požehnání, která je stále provází. Ono totiž v přítomné chvíli může člověk cítit ledacos a náladu mít různou. Víme, jak pod vlivem hladu a žízně izraelité na poušti dokonce reptají proti Bohu. V zásadních věcech ale člověk nemůže jednat pod vlivem okamžité nálady, musí se podívat zpátky, poznat směřování svého života a Boží pomoci a v tomto směru vytrvat.
Také my, třebas jsme věřící řadu let nebo i celý život, můžeme prožít chvíle, kdy nás ovládnou pocity smutku, rezignace, zklamání apod. Proto je důležité mít v paměti a ohlížet se zpátky za celkem svého života, abychom i u sebe viděli tu linii Božího požehnání, které chceme zůstat věrní, přestože přítomná chvíle nás svádí k něčemu jinému. Je štěstím, když k osobní zkušenosti Boží pomoci dokážeme připojit také zkušenost dalších lidí, např. svých rodičů či celé církve, jistota Božího požehnání je pak ještě zjevnější.
Jak to může souviset s dnešním evangeliem? Ježíš mluví o manželství, ví, jak je to někdy těžké, ale povzbuzuje k zachování věrnosti. Také v manželství je většinou jasná linie vzájemného vztahu, která začínává krásným zážitkem zamilovanosti, nadšeným plánováním společného života a radostí z dětí. Bohužel často se stává, že přicházejí také momenty, kdy člověka ovládnou negativní pocity zklamání, všednosti či dokonce alergie na toho druhého či emoce, kdy naše srdce touží po někom jiném. Tehdy je důležité uvidět tu linii našeho společně prožitého života, abychom kvůli momentální náladě nepřišli o to, co je v našem životě tak cenné. Nejde o to popírat své momentální pocity, ty mají také svůj význam, ale v zásadních věcech je třeba věrnosti a držet směr našeho života tak, jak nám ho minulost jasně ukazuje.
Učedníci na Ježíšova slova reagují trochu zvláštním způsobem: “Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.” Oni také vědí, jak je život v rodině někdy náročný. Někteří z nich byli sami ženatí. Tou větou se poněkud prořekli. Dokonce mne napadla kacířská myšlenka, jak to bylo s jejich nadšeným následováním Ježíže, jestli to nebyla jen záminka, jak si oddechnout od svých manželek.
Ježíš ovšem takový způsob uvažování odmítá. Náročnost manželství není důvodem se mu vyhýbat. Ježíš udává jiné tři důvody, proč člověk nevstupuje do manželství. První, že člověk není schopen manželství od narození. Asi tím myslí postižení a nemoci, fyzické i dušení. To je i dnes důvodem, aby někteří lidé nevstupovali do manželství, nás možná napadne i konkrétně homosexuální orientace. Podobný je druhý důvod: “které takovými udělali lidé”. Nejspíš je myšlena kastrace, ale v dnešní době v tom můžeme vidět nepříjemnou zkušenost, že někdo není schopen trvalého životního vztahu díky životním zraněním: špatnou či chybějící rodinnou výchovou, nepodařenými předchozími vztahy, konzumně-hedonistickému přístupu apod.
Ježíš směřuje ke třetímu důvodu, ke svobodnému rozhodnutí zříci se manželství kvůli Bohu. Zvolit si životní cestu zasvěcení Bohu v řeholním životě či v celibátu nemůže být hledáním té snadnější cesty, že “je lepší se neženit”. Pokud někdo hledá tu pohodlnější cestu životem, tak brzy zjistí, že si vybral právě tu těžší. Není snadné žít v manželství a rodině, ale stejně tak není snadné žít sám. Ten motiv a důvod musí být pozitivní, proč a pro koho se rozhoduji. Toto počáteční nadšení a odhodlání věnovat svůj život ať už výhradně Bohu nebo ho darovat své manželce či manželovi, tento začátek pak udává směr celému našemu životu. Tomuto směřování je třeba zachovat věrnost. A tím se vracíme zpátky k Jozuovi.
Kázání: Pátek 19. týdne, cyklus 1, Joz 24,1-13, Mt 19,3-12