Dnešní tři biblická čtení můžeme vidět jako tři odpovědi na problém, když v životě člověk prožívá těžkosti a bolest. Když mluvíme o víře, tak na prvním místě zdůrazňujeme, že dává životu člověka smysl, opravdovou radost, pokoj a štěstí. Ale ani věřícím lidem se nevyhnou problémy a bolesti. Co v takových těžkých chvílich života?
První čtení z proroka Izaiáše povzbuzuje k důvěře v Boží pomoc. V těžké situaci židů po návratu z babylonského zajetí, když se nedaří ani obnova Jeruzaléma ani chrámu a lidé trpí i materiálním nedostatkem, prorok oznamuje, že přijde lepší doba. Utěšuje, že doba těžkostí pomine a přijde doba hojnosti. Zázračná Boží pomoc se projeví i tím, že do Jeruzalémského chrámu budou přicházet lidé ze všech národů, aby se poklonili pravému Bohu. Naplnění tohoto proroctví vidíme v církvi, ve které jsou zastoupeny skutečně všechny národy.
Odpověď prvního čtení na problém životních těžkostí je jednoduchá: “Bude lépe.” Je třeba těžkosti přečkat, protože Bůh jistě pomůže a období bolesti skončí. Nejde jen o naději na štěstí v životě po smrti v nebi. U některých trápení víme, že je budeme muset snášet až do smrti a teprve pak se jich zbavíme. Ale u většiny těžkostí člověk zažije už během tohoto života, že časem se věci vyřeší, bolest přebolí, slzy vyschnou, objeví se nová naděje. Nejspíš jsme to už několikrát zažili: Bolest přešla, smutek se vytratil. Někdy jsme v tom přímo viděli Boží pomoc, jindy se věci změnily k lepšímu tak nějak nepozorovaně samy. Možná to zní až příliš jednoduše: “Vydrž, zlé přejde a zase bude líp.” Ale v životě to tak skutečně často funguje. To zlé je třeba přečkat.
Má to ovšem jedno úskalí. Svádí to k dojmu, že ta těžká období života by bylo lepší přímo přeskočit, projít je co nejrychleji a pak na to zlé nejraději zcela zapomenout. Jakoby tato zlá období života neměla žádný smysl a význam, jakoby tato část našeho života byla zbytečná. A to jistě není pravda. Jiný pohled nám nabízí druhé čtení.
Autor listu Židům píše křesťanům, kteří po počátečním nadšení z přijaté víry naráží na obtíže života, ve kterých jakoby na Boha zapomněli. Těžkosti života se snaží vysvětlit obrazem otce, který přísně vychovává své děti. Tak v bolestch života vidí Boží způsob, jak nás lidi vést k větší lidské zralosti, hlubší víře a životní moudrosti. Přestože dnešní výchova dětí je hodně jiná než v biblických časech, tak tomuto příkladu rozumíme. Koneckonců když se podíváme do vlastní minulosti, tak zjišťujeme, že většinu důležitých věcí jsem se naučili či pochopili právě díky obtížím a těžkostem, kterými jsme v životě prošli. Tak tedy i současné těžkosti jistě mají nějaký svůj smysl a budou k něčemu dobré, byť zatím třeba nerozumíme jak.
I tady je ovšem jedno úskalí. Toto vysvětlení může svádět k představě Boha, který si přeje naše utrpení a posílá ho na nás, aby nás tím formoval. Tak to ale není. Bůh nechce utrpení člověka a není původcem toho zlého v životě lidí. Spíše se dá říct, že zlo dopouští, dovoluje mu existovat. Zlo si totiž způsobujeme jako lidé navzájem, někdy sami sobě a někdy nás zle potrápí příroda či nešťastná náhoda. Bůh nás před tímto zlem ne vždy chrání. Snad nám pomůže představa milujícího otce, který také při výchově dětí je moudře nechává, ať se s obtížemi života poperou samy. Většinou stojí v pozadí připraven zasáhnout, kdyby hrozilo nebezpečí, že děti úkol nezvládnou, ale nechává je postavit se problémům tváří v tvář. Tak se postupně učí dospělému životu. Také my se snášením těžkostí učíme tomu, jak správně žít. Není to příjemné, ale asi to jinak nejde. Pohodlným životem rozmazleného dítěte se člověk nic dobrého nenaučí.
Evangelium nám nabízí ještě jiný pohled. Jít úzkou cestou a těsnými dveřmi, tedy snášet obtíže a těžkosti života, je přímo součástí toho být Kristovým učedníkem. Ten, kdo podlehne pokušení a chce žít pohodlný život bez bolestí a trápení, jde cestou širokou, která vede k záhubě. Duchovní život by se možná i dal popsat jako neustálý zápas mezi naším přirozeným sklonem k pohodlnosti a příjemnému žití a mezi naší touhou žít správně podle Božího slova a svého svědomí. Obtíže, na které v životě narážíme a které musíme snášet, mohou být znamením, že jsme na té správné úzké cestě.
Také zde je jedno úskalí. Nemůžeme dát rovnítko mezi těžký život a křesťanský život. Těžkosti sice do křesťanského života patří, ale stejně tak do něj patří také radost a štěstí. Ani jedno nemůže v opravdovém duchovním životě chybět. V tomto světě se nelze zcela zbavit bolestí a těžkostí. Přitom pravá víra a opravdový vztah ke Kristu musí dávat člověk radost a pokoj. Paradoxně je pak možné skutečný duchovní život popsat slovy: “Radostná bolest.”
Skutečnou odpověď na problém zla nám ale dnešní texty pouze naznačují. Jak může existovat milující Bůh a zároveň zlo ve světě? Jak můžeme věřit v milujího Boha, když stojíme tváří v tvář zlu a bolesti? Nakonec jedinou odpovědí je jiný text Bible, a to zpráva o Kristově smrti a vzkříšení. Víra v Krista a příklad Ježíšova života jsou tím, co nám dává sílu obstát i v těžkých zkouškách života.
Kázání: Neděle 21. týdne, cyklus C, Iz 66,18-21, Žid 12,5-7.11-13, Lk 13,22-30