Podobenství o deseti pannách je víceméně snadno srozumitelné. Ženich je Kristus a jeho nečekaný příchod je konec světa, případně pro nás aktuálněji naše smrt, tedy chvíle, kdy budeme stát před Božím soudem a bude zhodnocen náš život. Podobenství je výzvou k připravenosti. Nevíme, kdy ta chvíle přijde, a proto musíme být připraveni stále. K tomu je třeba prozíravost a moudrost. Prozíravé panny usnuly stejně jako ty pošetilé, jsou stejně překvapené, ale ony jsou připraveny a proto je ženich bere sebou na svatební hostinu, do nebe.
Podobenství nás může vést také k jiné úvaze. Jsou situace, na které se nemůžeme zcela připravit, protože nás v životě potkávají nečekaně. Nikdy nevíme, kdy a co se může stát. Jak se pozná skutečně moudrý a opravdově věřící křesťan? Tím, že obstojí v nečekaných zkouškách.
Většina našeho života je víceméně předvídatelná, vše se opakuje stále dokola, potkáváme ty stejné lidi, máme podobné problémy atd. Prvním úkolem křesťana je dobře zvládnout tento svůj každodenní život. Naučit se pravidelné modlitbě, v dobrém vycházet s blízkými kolem sebe, poctivě plnit své každodenní povinnosti apod. Toto je také těžký úkol, ale postupem času při dobré vůli a vytrvalosti se dá docela zvládnout. Dokonce někdy tak dobře, že člověk třeba ani neví, z čeho se zpovídat, protože svůj život žije víceméně správně a vše je v pořádku. Nebo se to aspoň tak zdá.
Občas ovšem přijde nečekaná zkouša. Může to být nemoc či úraz. Může to být konflikt s člověkem, který jsme nečekali. Nepříjemná či tragická událost. Osudová chyba. Apod. Někdy stačí jen rozhození jiným životním režimem v době dovolené. A náhle se ukáže, že tuto věc nedokážeme zvládnout tak křesťansky, jak bychom si představovali. Nedokážeme se srovnat s vlastní nemocí, nedokážeme přijmout ztrátu blízké osoby či škody na majetku, nemůžeme zapomenout na křivdu či urážku, nedokážeme se vyrovnat s vlastním pochybením apod.
Tehdy by nám mělo dojít, že náš křesťanský život je bohužel stále příliš povrchní, že ještě nejsme věřicí až do “morku kostí”. Není třeba propadnout zoufalství, protože věřícími křesťany jsme a náš každodenní život skutečně není špatný. Ale ta výjimečná zkouška nám ukazuje, jak mnoho nám ještě chybí.
Jsou to zkoušky, na které se nemůžeme předem připravit, protože nevíme, kdy a co se stane. Případně si nedokážeme představit předem, co to všechno s námi udělá a jak moc to bude těžké. Nezbývá než být připraveni stále, tedy žít v ještě užším spojení s Bohem než dosud. Ono to “povrchní křesťanství” v obyčejných událostech každodenního života může stačit, ale ve výjimečných chvílích člověka podrží jen “výjimečný” vztah ke Kristu. Samozřejmě že takové uvažování nás vede také k poznání potřeby Boží pomoci a k přiznání, že sami život nezvládneme.
Kéž bychom v “poklidu” obyčejných dnů nezapomínali na “neklid” nečekaných zkoušek. Abychom využívali čas k získání zásob oleje, tedy k prohlubování vztahu k Bohu, který budeme potřebovat, když nás nečekané zkoušky probudí a my budeme nuceni ukázat svou víru v situacích, na které se nešlo připravit předem.
Kázání: Pátek 21. týdne, Mt 25,1-13