Když slyšíme podobenství o rozsévači, tak nás asi jako první napadne, že Ježíš mluví sám o sobě. On rozsévá slovo o Božím království a On má zkušenost, že u většiny posluchačů Boží slovo nepadne na úrodnou půdu. Na začátku jsou kolem něj tisícové zástupy a po třech letech jsou to už jen desítky učedníků. Ale i jen těch dvanáct v síle Ducha svatého přinese mnohonásobný užitek a založí církev, která neuvěřitelně rychle poroste.
Biblisté ale často zdůrazňují, že je to podobenství určené prvním křesťanům. Když ho evangelista zapisuje, tak církev už desítky let existuje a křesťané mají zkušenost, že jejich hlásání víry v Krista je často odmítáno. Tedy Ježíšovo podobenství odpovídá na jejich zklamání a má je povzbudit, ať hlásají evangelium s důvěrou, že byť přijato jen některými, tak nakonec jejich hlásání přinese velký užitek. A první křesťané tuto zkušenost měli, žili v církvi neobyčejně živé, kvetoucí a rostoucí i co do počtu věřících.
My v tomto evangeliu můžeme vidět povzbuzení k hlásání víry našim současníkům. Připravuje nás na to, že většina víru nepřijme či jen částečně a nakonec bez užitku. Ujišťuje nás, že obrácení byť i jen jednoho člověka, vynahradí všechna odmítnutí a nepřijetí. Potřebujeme to slyšet, protože často předčasně a bezdůvodně rezignujeme a nechce se nám mluvit s druhými o tom v životě nejdůležitějším, a tak se svoji zkušenost víry bojíme odhalit před druhými. Jsme si jisti neúspěchem, podobenství o rozsévači nás naopak ujišťuje o úspěchu.
Můžeme to ale rozšířit. Vyplatí se žít křesťansky? Odpouštět znovu a znovu, když třeba ti druzí naší velkorysosti zneužívají? Činit dobře druhým, kteří nám to nikdy neoplatí? Snažit se o laskavost a milosrdenství v dnešní bezohledné a sobecké společnosti? Podobenství o rozsévači nás neutěšuje tím, že by zakrývalo skutečnost, že většinou na svoji dobrotu doplatíme. Ujišťuje nás ale, že nakonec se dobro vyplatí, protože stačí jen jeden člověk, ve kterém dobro najde úrodnou půdu, a užitek bude nezměrný. Snad jsme to již i zažili, že radost z dobrého činu, který se “podařil”, nám vynahradila všechna předchozí zklamání a pochybnosti. Poučeni podobenstvím víme, že za začátku může naše snaha vypadat beznadějně (75% k ničemu), dokonce během růstu to vypadá na pouhý čtvrtinový úspěch, ale při sklizni, při počítání zrn, najednou člověku dochází, že úspěch je obrovský. Nesmíme se tedy nechat odradit počátečními obtížemi, musíme dát věcem čas, aby dozrály. Pak teprve můžeme hodnotit ovoce našich činů a slov. Nakonec se ukáže, že nás křesťanský způsob života se nám vyplatil a byl tím nejmoudřejším “mrháním sil”.
Text podobenství spíše odráží situaci prvních křesťanů než situaci Ježíšovu. Pro Ježíše totiž není prvořadou motivací jednat tak, aby se to vyplatilo. Z Bible víme, že Ježíš na prvním místě chce jediné – konat vůli svého Otce. Také jistě chce, aby jeho kázání bylo přijato, aby lidé uvěřili, ale hledisko úspěšnosti není tím hlavním. Ježíš udělá, co chce Bůh, i kdyby se to “nevyplatilo”.
Tak i my můžeme nacházet dvojí motivaci ke křesťanskému způsobu života. První a jasnější: Chci plnit Boží vůli. Chci žít tak, jak mi říká desatero, Bible a učení církve. Bez ohledu na to, zda tomu rozumím, zda se to vyplatí či ne, prostě Bůh řekl, a já to tak udělám. To je cesta vůle a poslušnosti. Druhá a komplikovanější: Chci žít tak, aby se to nakonec vyplatilo. Pravé křesťanské jednání je totiž zároveň tím nejmoudřejším způsobem života, který přinese člověku největší užitek. To je cesta rozumu a moudrosti. Přitom obojí musí člověku ukazovat tutéž cestu životem. Bůh totiž radí člověku to nejlepší.
Ano, není to vždy tak jednoduché. V prvním případě si někdy nemusíme být jisti, jak to přesně Bůh myslí a jestli to je skutečně vůle Boží pro mne v této chvíli. Také se nám může zdát, že k řadě konkrétních drobností života žádný jasný návod víra nedává. Tam pak může pomoci cesta rozumu, který moudře zvažuje, co přinese největší dobro, nejlepší ovoce. Tady je pak ale úskalím, že náš rozum a zkušenost ne vždy dostatečně jasně poznají, co je skutečně dobré a co je tím nejlepším. Mohou být i věci, se kterými si nebudeme vědět rady. Tehdy pomáhá cesta vůle, která dá přednost křesťanskému učení před nejasným a nekonečným hledáním lidsky chytrého řešení.
Nakonec totiž onu zkušenost, že “být křesťanem se vyplatí”, člověk udělá teprve následně potom, co nejdříve uvěří a podle Ježíšova slova “nerozumně” rozdává svůj život pro druhé. Možná zažije řadu zklamání. Bude muset rezignovat na snahu “být úspěný”. Aby nakonec skrze smrt dosáhl vzkříšení.
Kázání: Středa 16. týdne, Mt 13,1-9