Řadu lidí by to mohlo překvapit. Izraelité zažili takové veliké zázraky, kterými je Bůh vyvedl z moci egypťanů, dokonce přímo viděli velikou Boží moc, kterou byla poražena egyptská armáda, a přesto. Po nějaké době přijdou obtíže putování pouští a jakoby jejich důvěra v Boží vedení byla na nule. Stěžují si, reptají, pochybují o všem, dokonce otroctví v egyptě jim přijde příjemnější, než jejich cesta ke svobodě zaslíbené země. Neuvěřitelné, cožpak si nepamatují? Pamatují, ale těžkosti přítomnosti jsou jim bližší než úžasné věci minulosti.
Bohužel v našich životech je to občas podobně. Určitě jsme zažili mnoho dobrého, tolik darů od Boha. Snad i nám se Bůh vícekrát ukázal ve zkušenosti modlitby, která nás duchovně naplnila, či ve svátostech, které v nás obnovily radost z křesťanského života. Jakmile ale přijdou těžkosti, delší dobu se nedaří či někdy stačí jen to “že je to pořád stejné”, tak přijdou pochybnosti a člověk má víry málo. Ptá se sám sebe: Jdu ve svém životě správně? Nebylo by mi lépe jinde, jinak?
Bůh ve své dobrotě novým zázrakem utvrzuje víru izraelitů. Dává jim manu k jídlu. Zajímavé je (to ve zkráceném úryvku není), že mana, kterou sesbírají, jim vydrží jen na jeden den. Pokud si nasbírají do zásoby, tak se vše na druhý den zkazí. Jsou tak odkázáni na Boží pomoc den ze dne. Nemohou si udělat zásoby, nemohou se zajistit do budoucích dnů. Jsou nuceni spoléhat, že je Bůh neopustí. Tímto zvláštním způsobem je Bůh učí víře, kterou je třeba mít každý den znovu. Toto Boží jednání je jakousi odpovědí na problém, o kterém jsme uvažovali na začátku, že víra stojící na zážitcích z minulosti je příliš slabá. Bůh tentokrát neřeší problém izraelitů “jednou pro vždy” jedním velkým zázrakem, ale pomáhá jim každý den znovu a znovu a vede tak izraelity ke “všední” víře, která je nedílnou součástí každodenního života.
Také naše víra často stojí na velkých zážitcích a výjimečných zkušenostech s Božím působením. To je v pořádku, ale časem pochopíme, že je to málo. Vedle toho potřebujeme víru jako tu “nejobyčejnější” věc v našem životě, jako vzduch, který každodenně dýcháme, tak víru, která nás každodenně životem “nese”. Je to ovšem ten typ víry, kterou není možné si nahromadit “do zásoby”. Člověk stojí každý den znovu před Bohem s prázdnýma rukama a začíná modlitbou za dar víry, díky které budeme vnímat Boží přítomnost také dnes, tak tento všední den.
Je to zajímavé. Ty nejdůležitější věci v životě jsou právě ty, které člověk nemůže mít do zásoby, které nemůže mít vyřešené jednou pro vždy. Naopak o ně musí usilovat každý den znovu. Ať už je to víra a důvěra v Boha, láska k Bohu či naděje v Něho. Podobně je to ovšem také s láskou a důvěrou k lidem, se štěstím a radostí. Nic z toho obrazně řečeno “nepřežije noc”, ale všechno to můžeme každý den znovu nalézat a “sklízet”, abychom měli dostatečný pokrm a sílu na prožití právě toho dnešního dne.
Kázání: Středa 16. týdne, cyklus 1, Ex 16,1-5.9-15