Člověka napadne, že ti Zebedeovi synové jsou jako malé děti, když za sebe nechají mluvit matku. Ovšem rozhořčení ostatních deseti ukazuje, že nejsou o moc dospělejší. Všech dvanáct ještě nedozrálo k pochopení Ježíšova poslání. Všichni by chtěli mít co nejlepší postavení v tom Ježíšově království, o němž věří, že jako mesiáš brzy získá. Ježíši ovšem nejde o moc a bohatství, On přišel obětovat svůj život pro druhé. To se jim snaží vysvětlit. A apoštolové to zatím nejsou schopni pochopit.
Nejspíš apoštolům dobře rozumíme. Vždyť my také toužíme po lepším postavení, po uznání druhými, po zajištění majetkem atd. Také pro nás není snadné pochopit, že naplněním života je jeho obětování pro druhé. Přece žijeme život pro sebe, nebo ne? Neznamená to, že bychom Bohu nevěřili a neuznávali jeho božskou moc. Také apoštolové, právě proto, že Ježíši věří, že ho obdivují, a že vidí jeho zázračnou moc, právě proto doufají od něj získat to nejlepší pro svůj život. Bohužel zatím to nejlepší vidí očima sebestřednosti a přízemních potřeb pozemské zajištěnosti.
Chce to čas, než člověk dozraje ke schopnosti sebe-darování a osvobodí se z krunýře svého ega. Paradoxní je, že k tomu, aby člověk mohl Bohu či druhým darovat svůj život, tak ho nejdříve musí chytit do vlastních rukou. Nejdřív musím mít svoji vlastní vůli, své vlastní já, abych se toho mohl vzdát. Tak vidíme, jak je důležité období puberty a dospívání, kdy se dítě učí žít svůj vlastní život, rozhodovat se podle sebe a být nezávislé na druhých. Pravda, pro rodiče to většinou není příliš příjemné. Ale je nutné, aby mladý člověk vzal odpovědnost za svůj život do svých rukou, byl sám sebou. Bohužel někteří v tomto sebe-prosazování a nezdravém sebevědomí až pýše zůstávají celý život. Jejich narcismus, zahleděnost do sebe, jim neumožňují navázat zdravé a smysluplné vztahy nejen k druhým lidem, ale ani k Bohu. A pokud jsou věřící, tak je jejich víra hodně překroucená.
Naštěstí často přirozené lidské zrání napomáhá i duchovnímu uzdravení. Skrze zamilovanost, manželství, starost o děti, se člověk učí “uvidět” druhé kolem sebe, uznat jejich hodnotu, obětovat se pro dobro blízkých. Ano, často je v tom stále hodně sebestřednosti, když se obětuji jen pro ty “kteří jsou moji” a miluji ty, kteří milují mne. Ale už je to vykročení k Ježíšově výzvě milovat všechny a dát se zcela.
Apoštol Jakub si sice v dnešním evangeliu s Ježíšem příliš nerozumí, ale neodchází od něho, dále mu naslouchá a snaží se Krista pochopit. Díky času prožitému s Ježíšem (u nás je to čas modlitby, bohoslužeb a čtení Písma) a díky události Ježíšovi smrti a vzkříšení a v síle Ducha svatého nakonec dokáže Kristu nejen porozumět, ale také ho svým životem následovat. Svatý Jakub jako první z apoštolů pro Krista položil svůj život. Možná jako první z nich dozrál k tomu nejvyššímu stupni vzdání se sebe. A určitě jako první z nich vstoupil do slávy Kristova království. A myslím si, že už mu vůbec nezáleželo na tom, kde tam bude sedět.
Kázání: 25.7. Svátek sv. Jakuba, Mt 20,20-28