O rodičích Panny Marie není v Bibli žádná zmínka. Pravděpodobně je první křesťané osobně ani neznali. Přesto je církev s jistotou označuje za svaté. Proč? Protože známe svatost Panny Marie. A svatost není náhoda.
Ne, jistě se nedá říct, že děti svatých rodičů musí být svaté. Stejně jako se nedá říct, že děti špatných rodičů svaté být nemohou. Je to složitější. Svatost (můžeme ji také nazvat “dokonalost v dobrém”) je plodem setkání Boží milosti a opravdového lidského úsilí. Bez Boží pomoci člověk svatý být nedokáže. A naopak, když člověk nechce, tak nepomůže nic. Boží pomoc je dar, o kterém věříme, že jej Bůh nikomu neodmítne. Těžkost je tedy s tím lidským úsilím. Tam nejde totiž jen o dobrý úmysl, ale také o skutečnou schopnost dobře smýšlet, mluvit a jednat. V tom jsou mezi lidmi velké rozdíly. Pro někoho je čestnost a pravdomluvnost samozřejmostí, podobně jako pro jiného je samozřejmostí v řeči sebe přikrášlovat či druhým pochlebovat. Pro někoho je pomoc druhému v nouzi samozřejmostí, kdežto druhého automaticky napadá tisíc důvodů, proč je správné a moudré nepomoci. Tyto rozdíly mezi lidmi jsou dány mnoha faktory a jedním z nejdůležitějších je právě to, jaké výchovy se člověku dostalo v dětství od rodičů.
Svatí Jáchym a Anna vychovali Pannu Marii bezvadně. Nevyplývá to automaticky z faktu, že Panna Maria je svatá, protože ke svatosti může dorůst i člověk špatného dětství či minulosti. Vyplývá to z charakteru Mariiny svatosti, z toho, že její svatost byla bez jediného hříchu a že byla svatá už od dětství. V dospělosti může ke svatosti svým úsilím a Boží pomocí dojít kdokoli, ale svatost dětství je plodem svatosti rodiny. Jistě, Panně Marii pomáhá Boží milost od okamžiku jejího početí, ale nám stejně tak Bůh pomáhá od okamžiku našeho křtu, což většinou vyjde prakticky nastejno.
Asi nám dochází, jak rozdílnou startovací čáru na cestě k dokonalosti života lidé mají právě díky svým rodičům. Někdo vstupuje do dospělosti s jasným vědomím důležitosti lásky, víry, věrnosti, obětavosti… Jiný člověk vstupuje do života s pochybností, jestli vůbec existuje láska, jestli existuje Bůh, jesti je možné být něčemu či někomu věrný celý život a jestli má nějaký smysl obětovat se pro druhého. Cesta ke svatosti je běh na dlouhou trať, takže rozdílná startovací čára není až zas tak důležitá, ale mluvím o tom proto, abych zdůraznil důležitost a odpovědnost rodičů za budoucnost svých dětí. Potažmo odpovědnost nás všech, každého za každého.
Říká se, že podle dětí člověk pozná rodiče, a je na tom mnoho pravdy. Nejde ani tak přímo o výchovu, ale spíše o příklad vlastního života. Nepomůže říkat dítěti mluv pravdu, když sami v zaměstnání pravdu překrucujeme a podvádíme. Dítě nás v práci neslyší a neví o tom, ale to, kým jsme, se do něj otiskne tak jak tak. Je to zvláštní druh dědičnosti. Do Panny Marie se otiskla svatost rodičů tak jasně, že o jejich svatosti nepochybujeme.
Jací jsme uvnitř, je důležitější než to, jak se chováme navenek. Vím, že mnoho rodičů se opravdu snaží chovat před dětmi lépe, než jací ve skutečnosti jsou, je to správně, ale nestačí to. Je třeba stát se lepšími, než jsme. Kvůli sobě, kvůli svým dětem, kvůli všem lidem kolem nás. Stát se lepším je velmi těžké, to dá zabrat, svatým se člověk nestane náhodou.
Možná jsem příliš zjednodušil svatost na správné morální jednání. To k tomu také patří, ale podstata svatosti je v něčem jiném. Svatý je ten, kdo vedle sebe vidí Boha. A nejpřirozenější cesta k tomu je přes zkušenost rodiny, ve které rodiče s Bohem tak samozřejmě a každodenně počítají, že dítě ihned ví, že Bůh je a že je tady, s námi. Toto jistě zažila Panna Maria u svých rodičů, že oni žili s Bohem, oni Boha viděli, a Maria viděla na nich, že oni ho vidí. Možná, že pro Marii byl rozhovor s andělem Gabrielem zcela přirozenou věcí, protože s Bohem mluvila ještě dřív, než začala mluvit. Tím, že vnímala modlitbu svých rodičů.
Kázání: 26.7. Svatí Jáchym a Anna