První, co může člověka na dnešním prvním čtení překvapit, je fakt, že se tam mluví o Bohu způsobem, jakoby nevěděl, co se v Sodomě a Gomoře děje. Je to snad jedna z prvních věcí, které se děti o Bohu dozvídají, že je vševědoucí. A tady v Bibli se to píše jinak. Ukazuje nám to, jak příliš je lidské uvažování o Bohu ovlivněno našim lidským světem a jak moc si Boha představujeme podle sebe. Pak se nedivme, že tolikrát Bohu nerozumíme, vždyť On je přece tak velmi jiný.
Tato Boží “neznalost” má ovšem v příběhu svůj význam. Takto může Bůh říct: “Chci to vědět!” A my víme, co to znamená, neříká tím, že to dosud nevěděl, ale že přišel čas to řešit. Přece to známe z rodiny či ze zaměstnání, že ledacos nesprávného nadřízený či rodiče tuší nebo i vědí, ale jakoby to nechtěli vidět, přehlížejí to, aby nemuseli zasahovat, rozhodovat, trestat. Po čase ale většinou přijde chvíle, kdy zazní: “Chci to vědět. Řekni mi pravdu. Co se skutečně stalo.” A je to znamením, že tentokrát se to už bude řešit a bude to mít své následky. Teď přijde trest na Sodomu.
Můžeme si to vztáhnout také na svůj život. Bůh samozřejmě vidí všechny naše chyby a hříchy, vidí, jak je děláme stále dokola, ale jakoby přimhouřil oči a zatím nezasahuje a čeká. Jednou ale přijde chvíle, kdy i pro nás zazní jasné: “Chci vědět, jaký je tvůj život.” Kdy budeme stát tváří tvář Božímu soudu. Nejde jen o poslední soud. Něco podobného se stává i s chybami a hříchy, která nám v životě tzv. procházejí. Člověk dělá něco špatně, ale žádný trest či žádné následky to v životě nemá, může mít i dojem, že se nic neděje, že je to v pohodě. Jednou ale přijde chvíle, kdy důsledky toho špatného do života dopadnou. Na první pohled nečekaně, překvapivě a často také s nebývalou zkázonosnou silou. A člověk ví: “To mám za to. Už to přišlo.” Kolikrát je to například ve vztazích mezi těmi nejbližšími, že třeba i řadu let něco špatného leží nepovšimnuto, aby se nám to pak vrátilo jako bumerang.
Boží “neznalost” je v textu důvodem, proč Bůh posílá tři posly zjistit situaci v Sodomě a Gomoře. Ve skutečnosti tím Bůh dává čas, obyvatelům Sodomy k nápravě, Lotově rodině ke správnému rozhodnutí a Abrahámovi k přímluvné modlitbě. Stejně tak nám dává Bůh čas našeho života, k nápravě, ke správnému rozhodnutí a k modlitbě. Abrahám je nám vzorem skutečně naléhavé modlitby, ve které člověk jde až na hranici toho, co si může vůči Bohu dovolit. Asi je dobré si uvědomit, že v kontextu tehdejších tradic ono Abrahámovo smlouvání s Bohem nevyznívá tak urážlivě, jako z pohledu naší společnosti. Prý i dnes je v arabských zemích zvykem na tržištích smlouvat, a nesmlouvat o cenu je až jakousi urážkou prodávajícího, že nakupujícímu nestojí jeho zboží ani za pár slov. Přesně tak je třeba rozumět Abrahámově modlitbě, jistě není provokací Boha, ale spíš srozumitelným vyjádřením naléhavosti a důležitosti Abrahámovy prosby a vyjádřením velké úcty k Bohu, který přece může změnit i nezměnitelné. Abrahám totiž ví, jaké to je v Sodomě a ví, že takové zlo nutně musí vést k tragedii a zkáze. Přesto doufá ve velikost Božíhom milosrdenství a modlí se za “ztracený případ”. Boží milosrdenství se ukazuje v tom, že Bůh “sleví” na pouhých deset spravedlivých.
Pokud by Abrahámovo smlouvání bylo pokusem Boha přemluvit, doběhnout, přechytračit, tak by to bylo špatně. Na Boha není možné vyzrát. V tomto smyslu ani Abrahámova modlitba úspěšná nebyla. Usmlouval deset, ale ono jich bylo jen asi pět. Bůh věděl, že ani těch deset spravedlivých tam není. Bůh neudělal to, co si Abrahám přál, a zkáza na Sodomu a Gomoru přišla. To se může v modlitbě často stát i nám, že Bůh neudělá, oč ho prosíme, přestože naše modlitba byla opravdová, dlouhá a zbožná. Asi tuto zkušenost už máme, že Bůh nevyslyšel.
Když se ale zamyslíme, tak nám dojde, že v Abrahámově případě vlastně Bůh Abrahámovu modlitbu vyslyšel. Ne sice tak, jak Abrahám chtěl, aby zkáza na Sodomu nepřišla. Ale tak, jak to Abrahám myslel, aby spravedliví nebyli potrestáni pro hříchy těch zlých. Bůh to udělal jinak. Boží poslové Lotovu rodinu odvedli do bezpečí. Tedy Abrahámova modltiba byla účinná a Lot byl zachráněn. Kéž dokážeme totéž vidět u našich modliteb, že nejsou nikdy zbytečné a že opravdovou modlitbu Bůh vždy vyslyší, byť jindy a jinak, než jsem my chtěli. Většinou pak vidíme, že Bůh to udělal lépe.
Abrahám je nám vzorem, že je třeba využít času k modlitbě za záchranu sebe i druhých. Bůh nám tento čas dává. Že je třeba se modlit hodně, vložit se do modlitby celou svou silou. Pak vidíme, že Bůh vyslyší a pomůže. Nenechme se odradit tím, že nevyslyší hned a tak, jak si to představujeme my. Věřme, že Bůh na naše modltiby odpoví dokonalejším způsobem.
Kázání: Neděle 17. týdne, cyklus C, Gn 18,20-32