Po přečtení dnešních biblických textů mne hned napadlo, že mluví o kněžském životě. Kněz je jakýmsi prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Do určité míry zastupuje lidem Boha a na druhou stranu před Bohem má jakousi odpovědnost za ty, kdo jsou mu svěřeni. Zvláště kněžství v katolické církvi je opravdu jedinečným životním posláním s jeho radostmi i strastmi.
Radostí je to, když kněz vidí, jak Bůh lidem pomáhá a jak oni s vděčností Bohu děkují. Tehdy je radost reprezentovat Boha, protože vděčnost lidí vůči Bohu se částečně přenáší také do jejich vztahu ke knězi. A pokud navíc je kněz tím, skrze kterého Bůh pomáhá, tak je to úžasný zážitek vidět Boží zázrak rodící se pod “vlastníma rukama”. To mi připomnělo evangelium. Apoštolové se vyhřívají na slunci Ježíšovi moci, zázrak se děje jejich rukama, lidé na ně jistě hledí s obdivem: “To jsou Mistrovi nejbližší…” Není to tak, že by k tomu přišli bez zásluh. Oni opustili všechno, šli za ním, dávají dohromady vše, co mají, a roznášejí pak lidem. Přesto je zjevné, že zázrak dělá Ježíš, ne oni. Stejně tak i dnes záleží na knězi, co a jak dělá, jaký je a do jaké míry opustil vše, aby byl k dispozici Bohu. Zázraky v lidských životech ovšem nedělá kněz, ale Bůh sám. Je ovšem super být u toho.
Naopak Mojžíš mi připomíná bolest kněžského poslání, kdy kněz nedokáže lidem pomoci. Oni jsou v zajetí vlastních bolestí, trápení a nakonec i zloby vůči Bohu. Jejich nespokojenost s vlastním životem (a často i se sebou samými) se někdy obrací proti Bohu a občas i proti knězi. V takové situaci není snadné být uprostřed mezi Bohem a lidmi. Lidé očekávají zázrak, kněz ho udělat nemůže a ani nemůže Boha k zázraku přemluvit. Bůh zase očekává, že kněz ponese jakousi odpovědnost za životy druhých, ale to je tak těžké. Mojžíš dokonce říká, že by nejraději zemřel, aby měl už ode všeho pokoj. Kněz jakoby spolu s Bohem cítil bolest nad zatvrzelostí lidských srdcí a zároveň také bezmocnost, že nelze donutit k lásce.
Každý věřící může ovšem v biblických textech pro sebe uvidět ještě další věc. V běžném životě jsou věci dobré i špatné. Tak nějak normálně dobré a špatné, kdy člověk ví, že to se mu podařilo či naopak ví, že to těžké nějak unese a zvládne. A pak jsou věci výjimečné. Výjimečně dobré a výjimečně zlé. Tak dobré, že člověk ví, že to není jeho dílo, ale Boží zázrak, že toto bych nikdy já nedokázal. Je úžasnou zkušeností prožít Boží požehnání v životě svém či svých blízkých. To je radost být křesťanem.
Jsou ovšem pak ty výjimečně zlé věci, kdy naopak člověk ví, že s tím zlým nic nenadělá, že nemá sílu to změnit, že neexistuje žádné dobré řešení. Jedinou nadějí je zásah Boží, ale Bůh nejedná. Nejedná hned a nejedná tak, jak my chceme. Pak je velmi těžké unést tuto bolest a unést Boží mlčení. Někdo před tím utíká tak, že se snaží o nemožné: lidskými silami změnit to, co je nad lidské síly, nikam to nevede, ale zkouší to stále znovu. Jiný všechno vzdá, rezignuje na život či odmítne Boha jako nepotřebnou představu, která stejně nepomůže. Někdo se nechá naplnit zlobou a zklamáním jako izraelité, či propadne beznaději, jako Mojžíš.
Nakonec se ale Mojžíšův postoj ukáže jako správný. Ne v té beznadějí, ne v té touze zemřít, ale v tom, že všechno Bohu řekne, že před svým Pánem vyleje bolest svého srdce v modlitbě. A víme, že nakonec přichází i ten zázrak nasycení masem.
Kéž bychom my viděli, radovali se a zapamatovali si chvíle, kdy Bůh dělá v našem životě zázraky. A kéž v těžkostech nikdy nepřestaneme s modlitbou.
Kázání: Pondělí 18. týdne, cyklus 1, Nm 11,4b-15, Mt 14,13-21