Svatý Pavel vybízí Kolosany i nás, abychom byli zaměřeni na věci duchovní. Klade do protikladu věci pozemské a nebeské a jednoznačně preferuje skutečnosti duchovní. Proč je to tak důležité?
Pokud člověk postaví svůj život jen na pozemských věcech, tak dříve nebo později dojde k poznání z knihy Kazatel, že všechno je marnost. Je všechno marnost? Náš pohled úzce souvisí s tím, co zrovna prožíváme. Když je člověk mladý, zdravý, když se mu daří, žije uprostřed lidí, kteří ho mají rádi, tak jistě neřekne, že všechno je marnost, naopak jistě žije svůj život rád. Pokud ale něco z toho, nebo dokonce všechno, se ztratí či pokazí, tak tehdy i my řekneme, že všechno je marnost, že už není pro co žít. Moudrost knihy Kazatel není subjektivním pocitem autora, ale má nám sdělit základní realitu lidského života: To, co je pouze pozemskou skutečností, také s pozemským životem skončí. Hodnoty neduchovní se nakonec ukáží jako marné.
Proč se Ježíš tak nahněval na toho žadatele o pomoc s dělením dědictví? Ježíš kázal zástupům o Božím království, o tom, že jediné skutečné štěstí člověka je v lásce Boha, milosrdného Otce. V žádosti toho člověka je ovšem nevysloveno jedno přesvědčení: “Když budu mít svůj podíl z dědictví, své pole, svůj majetek, své peníze, tak tehdy budu šťastný.” Je to přímo opak Ježíšova kázání. Proto Ježíš dává ten až poněkud drastický příklad, že člověk může mít pozemského bohatství velmi mnoho, ale je to k ničemu. Člověk zemře a vše je pryč.
Nějak konkrétněji do našeho života. Člověk může dělat mnoho i dobrých věcí. Například: Pomáhat lidem kolem sebe, snažit se dobře vychovat děti, získat si postavení a životní zajištění i úctu druhých. Všechno je to dobré a má to svoji cenu, ale pouze v tomto životě. A navíc se snadno stane, že věci nedopadnou. Pomáháme druhým a doufáme, že oni pomohou nám, ale v nouzi pak oni čas na nás nemají. Vychováváme děti a ony jako dospělé mají svých starostí dost a čas na nás žádný. Člověk může snadno přijít o práci, o postavení a stejně snadno i o dobrou pověst. Když je člověk starší, tak jistě už některé z takových zklamání zažil. A jak se lidský život blíží ke konci, tak nám dochází, že nakonec nezůstane nic. To je ta marnost, o které mluví Kazatel.
Ten duchovní pohled ovšem neznamená, že se máme stále jen modlit a o žádné pozemské věci se nestarat. Žít duchovně znamená ty pozemské věci prožívat s Bohem. Tedy například ty dobré skutky nedělat jen z obyčejných důvodů, jako je dělají i lidé nevěřící, ale to dobré dělat také kvůli Bohu. Z důvodu, že tím naplníme Boží vůli, že tak si to Bůh přeje, že tak jsme to v modlitbě poznali. Tím pak kromě toho pozemského významu dostává naše jednání také hodnotu před Bohem. Hodnotu, která smrtí nekončí, ale díky tomu duchovnímu přístupu je hodnotou věčnou.
Jako křesťané bychom se neměli bát vidět onu “marnost” pozemského života, protože máme možnost vidět věci také z druhé strany, pohledem duchovním, který nás učí, že cokoliv prožívané s Bohem je hodnotou věčnou. Je úkolem nás křesťanů “posvěcovat” každodenní život. Skrze modlitbu proměňovat obyčejné v neobyčejné.
Kázání: Neděle 18. týdne, cyklus C, Kaz 1,2: 2,21-23, Kol 3,1-5.9-11, Lk 12,13-21