Proměnění Páně se většinou vykládá jako příprava apoštolů na Ježíšovo utrpení. Vidět Ježíše, ze kterého vyzařuje nadpozemská sláva, je přípravou na chvíli, kdy uvidí Ježíše trpícího a umírajícího. A jistě to tak je. Vždyť podobně v našem životě to pěkné, co prožíváme s Bohem a s lidmi, je také jakousi přípravou na chvíle, kdy nám bude těžko, kdy se nám Bůh bude zdát vzdálený a lidé zlí. Proto se doporučuje vést si osobní deník, kam si člověk píše pěkné zážitky, abychom se k nim mohli vrátit, až nám bude zle.
Ovšem ve chvílích opravdu těžkých se často stane, že člověk jakoby zapomněl na všechno dobré. Jakoby přítomná bolest zcela zastínila cokoliv pěkného. A vzpomínka na pěkné věci příliš nepomáhá. Teď je to prostě těžké, jenom těžké. Také u apoštolů vidíme, že ve chvílích Ježíšova utrpení jakoby zapomněli na všechno, co předtím s Ježíšem zažili, svět se jim zhroutil, rozutekli se, schovávají se, mají strach.
Na první pohled apoštolové ve zkoušce neobstáli. Nepomohlo, že viděli zázraky, že viděli Ježíšovo proměnění. Schovávají se ve večeřadle a jsou bezradní. Když ale čteme Bibli dál, tak konečný obrázek je jiný. Zkouškou nakonec prošli až k přijetí Ducha svatého a splnili úkol, který jim Ježíš dal: Hlásat evangelium a vést vznikající společenství křesťanů, církev.
Obstát ve zkoušce pro většinou lidí znamená “zvítězit”: Porazit to těžké, vyřešit problém, “nerozbrečet se” a nepropadnou špatné náladě. Když se ovšem zamyslíme víc, tak nám dojde, že jsou v životě situace, ve kterých nejde “zvítězit”, kdy je úspěchem už jen to, že těžkosti uneseme a “přežijeme”. Obstát ve zkoušce spíše znamená zkouškou projít. Doslova někdy protrpět. Ani to není snadné. V čem člověk najde sílu?
Kromě zmiňované síly, kterou člověk načerpal z krásných chvil života, je zde ještě jedna věc, kterou nám také ukazuje událost Proměnění Páně. Spolu s Ježíšem se totiž zjevují také Mojžíš a Eliáš a mluví s Ním o Jeho smrti a utrpení, která má přijít. Apoštolové tak mohou pochopit, že Kristova smrt je součástí Božího plánu od začátku dějin, že Ježíšovo poslání je vyvrcholením Starého zákona, že to nepochopitelné a tragické, co Ježíše čeká, má smysl a význam, kterému rozumí Mojžíš, Eliáš, Ježíš a Bůh. Toto je ta nedůležitější věc, která nám pomáhá obstát a projít zkouškami utrpení – vědomí, že to všechno má smysl.
Přesněji je to naděje a víra, že to všechno má smysl. Věříme, že když Bůh dopustil, že do našeho života vstoupila těžká zkouška, tak to má svůj smysl. Smysl, který my třeba nechápeme, ale který tu jistě musí být. Může se stát, že se pod tíhou trápení hroutíme, brečíme a nevíme, kudy dál. Někdy i sami víme, jaký to má vše smysl, ale stejně nás to těžké srazí na kolena. Ale přesto zůstavá víra a naděje.
Tak nějak si představuji apoštoly po Kristově smrti ve večeřadle: Zničené, bezradné, plné slz i vzteku, ale přitom všem stále s jakýmsi neurčitým pocitem, že ještě není všemu konec, že ještě se něco musí stát. Proto zůstávají a proto se dočkají. Dočkají se setkání se vzkříšeným Kristem a daru Ducha svatého. Kéž také my dokážeme čekat, kéž také my se dočkáme toho, co si teď ještě představit nedokážeme…
Kázání: 6.8. Proměnění Páně, Lk 9,28b-36