Když se mluví o modlitbě, tak dříve či později přijde řeč také na zkušenost, že se lidé modlí (a někdy i opravdu hodně modlí), ale to, co si přejí, se nestane. Nejčastější (a pravdivá) odpověď je, že Bůh sice každou modlitbu vyslyší, ale často jindy a jinak, než si modlící představuje. Tím jsme ujištěni, že žádná modlitba není zbytečná. A jsme vybízeni k důvěře v Boží dobrotu a prozřetelnost.
Často se také dodává důvod, proč tomu tak je. Člověk se musí naučit, že nemůže Bohem manipulovat, že nemůže Boha nijak ovládat, že Bůh není automat, ze kterého za patřičné modlitby vypadne odpovídající výsledek. Učíme se tím respektovat Boží suverenitu a učíme se také Bohu zásadním způsobem důvěřovat. Důvěřovat někdy až navzdory prožívaným těžkostem. Učíme se svůj životní plán podřídit Boží prozřetelnosti. Darovat svůj život zcela Bohu.
Praktický závěr bývá: “Modlíš se správně. Nenech se odradit tím, že nejsou modlitby vyslyšeny. Vytrvej v modlitbě. Nakonec uvidíš, že Bůh pomůže ještě lépe, než si ty teď dokážeš představit.”
Dnešní čtení nám ovšem ukazují situaci úplně obráceně. Bůh má svůj plán, ale kvůli člověku ho mění. V prvním čtení chce Bůh uvést Izraelity do zaslíbené země, ale kvůli jejich zbabělosti (a nedůvěře v Boží moc) to neudělá. V evangeliu se zdá, že Ježíš nechce vyslyšet prosbu kananejské ženy, ale nakonec se nechá přesvědčit jejími naléhavými prosbami a její vírou a zázračně jí pomůže. Vidíme Boží jednání, které je zásadně ovlivněno vnitřní připraveností člověka přijmout Boží pomoc. Izraelité nejsou připraveni, aby jim Bůh dal zázračné vítěství, a tak se zázrak nekoná. Kananejská žena je připravena a tak touží po zázraku, že ho Ježíš udělá.
Toto je také jedna z odpovědí na teologický problém nevyslyšených modliteb. Bůh chce pomoci, ale my stále ještě nejsme připraveni Boží pomoc přijmout. Je to trochu zvláštní úvaha, protože, když se za něco modlíme, tak to přece chceme a tím jsme vnitřně otevřeni a připraveni na vyslyšení a na Boží zázrak. Nebo ne?
Vezměme si ty Izraelity. Oni samozřejmě chtěli vstoupit do zaslíbené země, určitě se za to i modlili, ale chtěli to svým způsobem. Tak, že oni zvítězí v boji s pohanskými národy, a nikoliv Božím zázrakem. Proto se tak zalekli zpráv o obrech, které je třeba přemoci. Chtějí se zmocnit zaslíbené země a nikoliv ji dostat jako dar. Proto jim Bůh tento dar dát nemůže, protože oni ho nepřijímají.
Stejný problém bývá i s námi, chceme to či ono, ale po svém. Chceme si věci “vymodlit” a nikoliv je přijmout od Boha jako dar. Bojíme se pak zůstat Bohu “zavázáni”. Kananejská žena je naopak ochotná být Ježíši jakkoliv “zavázána”, je ochotna snést jakékoli ponížení. Ona ví, že uzdravení je Božím darem, který si může jen vyprosit a nikoliv zasloužit. Ježíš už ani nemá, o co víc žádat. Ona je připravená a proto dar Boží pomoci dostává.
Zaslíbená země může symbolizovat pozemské štěstí. Je to země, kde člověku nebude nic chybět, všeho bude přebytek. Asi se dá říct, že Bůh chce každému člověku dát i to pozemské štěstí, ale většina lidí na to není připravena. Určitě po štěstí touží, třeba se za to i modlí, ale nejsou schopni tento dar přijmout. Například proto, že k jejich představě štěstí patří to, že soused bude mít toho štěstí méně. Či protože, že za štěstí považují peníze a majetek. Nebo proto, že chtějí štěstí dosáhnout vlastním úsilím a být na sebe pyšní. Prostě nejsou připraveni ho přijmout jako Boží dar a žít s vědomím, že jsou navždy Bohu zavázáni. Bůh dává, ale člověk nepřijímá.
Praktický závěr? “Modlíš se špatně. Problém není v Boží svéhlavosti, ale v tvém postoji. Ty nejsi připraven nechat skutečně Boha působit ve svém životě. Ty se mu nejsi ochoten zcela vydat do rukou. Bůh chce dát, ale ty to nejsi schopen přijmout. Nejdřív musíš změnit postoj srdce a pak bude mít smysl tvá modlitba.”
Spojeno dohromady: “Modli se dál. Opravdově. Upřímná modlitba změní tvé srdce. Pak teprve Boží požehnání zcela promění tvůj život.”
Kázání: Středa 18. týdne, cyklus 1, Nm 13,1-2a.25-14,1.26-29.34-35, Mt 15,21-28