Když čteme listy svatého apoštola Pavla, tak se někdy zdá, že měl příliš málo papyru na to množství věcí, které chce říct. Přeskakuje z jednoho tématu na druhé, z osobních věcí na praktické rady až po teologicko-duchovní úvahy.
Také v dnešním úryvku to nejdříve vypadá, že povzbuzuje zcela konkrétně ke štědrosti ve finanční sbírce pro chudé Jeruzalemské křesťany. “Kdo rozsévá požehnaně, požehnaně bude také sklízet.” Snad máme tuto zkušenost už také sami, že štědrost a velkorysost se člověku “vyplatí”.
Následující větou o radostném dárci, se ale sv. Pavel ukazuje jako duchovní rádce, kterému ještě mnohem více než o charitativní pomoc jde o duchovní růst každého křesťana. Dar neochotný, třeba i vynucený, také pomůže lidem v nouzi. Ale dar darovaný s radostí zároveň proměňuje srdce dárce a naplňuje nás zvláštním uspokojením.
Když ihned dále slibuje štědrou Boží odplatu, tak v tom můžeme vidět připomenutí, že vše dobré Bůh odmění v nebi. Svatý Pavel ovšem věří, že Bůh požehná už v tomto životě a člověku nebude nic chybět, bude mít všeho dostatek.
Hned to ovšem znovu obrací dodatkem, že tento dostatek budeme mít k tomu, abychom mohli udělat mnoho dobrých skutků. Lidé si často představují dostatek tak, že když budou skutečně bohatí, tak už nebudou muset nic dělat, budou moci jen odpočívat a užívat si. Dostatek a bohatství pro duchovního člověka je to, když může pomáhat druhým, žít pro druhé. Svatý Pavel tedy ukazuje štědrost a obětavost nejen jako dobrý čin a účinnou pomoc, ale na prvním místě jako základní charakteristiku opravdového křesťana: Žít pro druhé a radovat se, že mohu pomoci.
Nejde mu tedy jen o konkrétní pomoc, ale hlavně o vnitřní duchovní proměnu křesťanů, kteří svým životem budou napodobovat štědrost a velkorysost Boží. Samozřejmě, že se to týká nejen peněz a hmotných věcí, ještě důležitější je, když dokážeme druhým dát svůji čas, své síly, své srdce. Duchovní zralost je v tom, abychom to dokázali dávat s opravdovou radostí.
Ve skutečnosti totiž v praktickém životě je řada situací, v rodině, v zaměstnání, ve společnosti, kdy si lidé navzájem pomáhají, protože je to tak samozřejmé a vlastně i nezbytné. Jsme manželé, jsme rodina, jsme přátelé: Automaticky z toho vyplývá, že jsme ochotni si pomoci. Jenže není lehké si udržet tu radost. Kolikrát se člověk cítí až svázán svými povinnostmi, kolikrát se mu skutečně už nechce pro ty své blízké nic udělat, kolikrát touží po tom, abych si teď mohl užívat života po svém a jen pro sebe. Dávat dokážeme, ale “rozdat se” nás děsí. Co pak člověku zbude?
Svatý Pavel má svoji osobní zkušenost, že přestože všechno dal Kristu, tak se cítí tím nejbohatším na celé zemi. Tento duchovní pohled chce předat i nám. Proto vybízí ke štědrosti. Ví, že je to jedna z bran, kterými se vstupuje do Božího světa. Zároveň se tím člověk učí milovat druhé nejen z jakési povinnosti, ale celým srdcem.
Svatému Vavřinci se dařilo žít tímto způsobem. Nejen konkrétně pomáhal lidem v nouzi, ale zároveň si získal srdce lidí tím, že byl radostným dárcem. Z historického pohledu se zdá, že právě životem a smrtí sv. Vavřince se něco zásadního zlomilo v srdcích obyvatel Říma a z města pohanského se stává město křesťanské. Byl to proces jistě dlouhodobý, ale asi právě zkušenost římanů se svatým Vavřincem jako příkladem člověka, který je šťastný, když se může obětovat pro druhé a pro Boha, tato zkušenost jim otevřela oči, že být křesťanem může dát člověku radost a štěstí, které v pohanství nikdo neznal. Chceme-li obrátit na víru lidi kolem nás, tak to asi ani dnes jiným způsobem nepůjde.
Kázání: 10.8. Svatý Vavřinec, 2 Kor 9,6-10, Jan 12,24-26