Příběh o příliš starostlivé Martě a naslouchající Marii je docela známý. Někdy Ježíšova slova citujeme, když nás někdo neustále honí do práce nebo když máme starost o druhého, který se neumí zastavit. Ale slova napomenutí bývají neúčinná, člověk se svých starostí a práce nechce vzdát.
Napadlo mne, která ze sester byla asi starší a která mladší? Odhaduji, že starší byla Marta – ta, která je zvyklá všechno zařídit, všechno musí být perfektní, a ta, která je zvyklá svoji mladší sestru Marii komandovat. Dnes se jí to ale nedaří. Marie dala přednost naslouchání Ježíšovým slovům před konfliktem se sestru, o kterém musela vědět, že je pak nevyhnutelný.
Možná můžeme vidět spor v rovině spravedlnosti. Martě se zdá (a opravdu tomu tak je), že všechno musí odedřít sama a její sestra nedělá nic. Ježíšovo napomenutí pak můžeme chápat jako odmítnutí nechat se zatáhnout do sporu mezi sestrami a určovat, která bude “nádobí umývat a která utírat”. (Můžeme si vzpomenout, jak podobně Ježíš odmítá rozsoudit spor mezi bratry o dědictví.) Ježíš odmítnutím ukazuje na to důležitější: Naslouchat a brát vážně Boží slovo. Bez toho nebude nikdy spravedlnost možná. Přesněji řečeno na tomto světě nikdy spravedlnost nebude. Dobré vztahy mezi lidmi nevytvoří snaha o absolutní spravedlnost, ale snaha žít s druhými po vzoru Kristově. Je to důležitá křesťanská moudrost. Spravedlnost je důležitá, ale není řešením.
Z tohoto pohledu jsme jako křesťané v poněkud schyzofrenní situaci, když vidíme nespravedlnost a špatnost ve společnosti kolem nás. Někdy se i ozývají hlasy nekřesťanů, ať se tedy církve postaví na obranu těch slabých, chudých a nespravedlivě znevýhodněných. Ano, jistě máme pomáhat druhým v nouzi (a pokud to neděláme, je to naše chyba či hřích), ale nechat se zatáhnout do sporů mezi zájmovými skupinami či politickými stranami není ta správná cesta. Vyčerpat se v úsilí o nastolení spravedlnosti ve společnosti by bylo chybou, nejen že úplná spravedlnost stejně nikdy nebude, ale navíc nám pak nezůstane síla hlásat to nejdůležitější, že jediné řešení společenských problémů je obrácení se ke Kristu a naslouchání Božímu slovu. To jediné skutečné řešení ale většinově nevěřící společnost odmítá. Protože mu vůbec nerozumí a protože správně tuší, že pak padá odpovědnost na každého jednotlivě a už nebude možné se vymlouvat na “nespravedlivé poměry” a “špatné zákony” a “ty druhé, ty nahoře”.
Nespokojenost Marty by se ale možná mohla pojmenovat také jinak, je to žárlivost. Dokážeme si představit, s jakým nadšením Marta slyší Ježíšovo kázání a je jím nadšena. Chce mu být blíž a dostane dobrý nápad, pozve ho i s učedníky k sobě na večeři. Všechno klapne, Ježíš pozvání s radostí přijímáná, ona chystá to nejlepší, ale v tom jí dojde, že u Ježíšových nohou sedí Marie a ona je teď Ježíši blíž, přestože neudělala nic, a ona, Marta, je kdesi v pozadí a její péče není středem pozornosti. Chce Marii sebrat její výsadní místo a připomenout “své zásluhy”. Ježíšova slova jsou sice odmítnutím Martina požadavku, ale vyznívají velmi starostlivě. “Marto, Marto!” Jakoby říkal: “Já tě znám jménem, vím, co všechno pro mne děláš, je to dobře, ale přistupuješ k tomu ze špatné strany.”
Žárlivost je totiž často obrácenou stranou pochybností o sobě samém. Člověk si není jistý svými schopnostmi, hodnotou vlastního života, svojí vlastní láskou a obrací to proti druhému, žárlí na jeho úspěchy, na jeho povahu, na jeho láskyplné jednání. Příznačné je, že žárlivostí člověk sobě nepomůže (může ovšem ublížit tomu druhému). Problémem není to, co dělá Marie, problémem je vnitřní postoj Marty, která si není jistá, že její práce s večeří má hodnotu, má smysl a je správným vyjádřením úcty a lásky ke Kristu. Má dojem, že lepším vyjádřením lásky ke Kristu je postoj Marie, která “hltá” každé Ježíšovo slovo a nespustí z Ježíše oči. Tak by chtěla svoji lásku ke Kristu ukazovat i Marta, ale přitom ví, že někdo tu večeři nachystat musí, zlobí se na všechny a na všechno. Dělá to správné, ale necítí se šťastná. Musí uvěřit v to, co dělá, a pak nebude třeba nikomu nic dokazovat, ani soupeřit se sestrou.
Napadá mne podobnost s životem v rodině a manželství po letech. Jakoby láska někde vyprchala, ale ono to může být jinak, tak pravá láska je ve vztahu stále přítomná, ale my ji nedokážeme “přečíst” v obyčejných každodenních pracích a starostech, které děláme jeden pro druhého a pro rodinu. Nechápeme to jako vyjádření svojí lásky a nechápeme to jako vyjádření lásky svého manžela či manželky. Prostě je to jen povinnost, někdo to udělat musí, nemá to žádnou hlubší hodnotu, jsou to jen každodenní povinnosti. To je zásadní chyba, pak by ovšem většina našeho života byla duchovně zbytečná. Je třeba pochopit a uvěřit, že skutečná láska se na prvním místě projevuje v těch obyčejných věcech (že prostě normálně žijeme spolu). A ne čekat jen nějaké výjimečné projevy lásky druhého či si myslet, že moje láska je pryč, když se nijak výjimečně neprojevuje. Vím, určitě ty výjimečné momenty ke vztahu lásky i po letech patří, ale většina našich dní je “všedních”.
Samozřejmě ten tradiční a správný výklad evangelijního úryvku je jednoznačné úpřednostnění naslouchání Božímu slovu (modlitby) před přehnaným důrazem na práci a přílišnými starostmi o pozemské věci. V praxi je to trochu složitější, protože modlitba, která se neprojevuje skutky, je prázdným tlacháním. A práce a starosti k životu nutně patří.
Proč je tedy nutné dát přednost naslouchání Božímu slovu před jakoukoliv činností? Protože naslouchání a uskutečňování Božího slova dává našim skutkům a aktivitám smysl a hodnotu. Můžeme třeba dělat spoustu užitečných a dobrých věcí (i nevěřící je dělají), ale pokud je neděláme ve spojení s Bohem, tak jim chybí duchovní význam a tím i trvalá hodnota. Takové skutky nestačí nejen k vyjádření vztahu k Bohu, ale ani k vyjádření hlubšího vztahu k druhému člověku. Naopak i ty nejobyčejnější věci, který “vyrůstají” z naší modlitby, mají obrovskou cenu.
Navíc je naslouchání Božímu slovu důležité také k tomu, abychom poznali, které z těch dobrých věcí máme udělat. Většina lidí se snaží jednat dobře a často dělají i mnoho dobrého, ale přitom nedělají to správné. Ze setkání s Bohem v modlitbě má vyrůst poznání, co mám udělat já v této chvíli.
Ježíš v evangeliu nezpochybňuje dobrý úmysl Marty, ale povzbuzuje ji, aby svoje úsilí dala do služeb Božího slova a nikoli do služeb svých představ. Smysl svému životu si nemůžeme dát sami – to je bludný kruh neustálé nejistoty, dokazování si něčeho a přílišných starostí. Smysl života nám dává Bůh svým Slovem.
Kázání: Neděle 16. týdne, cyklus C, Lk 10,38-42