Zmýlili jsme se, když jsme my, pro-life katolíci, během posledních čtyřiceti let investovali lví podíl našeho času, talentů a energie do politické bitvy proti potratům? A i když jsme se třeba nemýlili po celou dobu, nemýlíme se právě teď? Je zřejmé, že mojí odpovědí je: „Ano, zmýlili jsme se.“ Teď už by nám mělo být jasné, že západní kultura není dostatečně zdravá přijmout politické řešení potratů (jejich zákaz). Proto je kontraproduktivní vynakládat své síly pro dosažení takového cíle. Musíme využívat naše síly a zdroje mnohem moudřejším způsobem.
Zabývat se touto otázkou nás nutí sociální, kulturní a politické změny v průběhu posledních více než deseti let, kdy se do popředí dostávají problémy neméně závažné jako potraty a to například časté rozpady manželství a rodin, legalizace homosexuálních vztahů a manželství, vítězství právního pozitivismu, který je v rozporu s přirozenými morálními zákony, naše sociální závislost na pohanském byrokratickém státu, rostoucí odpor ke křesťanství ve společnosti a rychlé oslabování náboženských svobod. V posledních letech jsme pochopili, že nejsme na pokraji vítězství v bitvě o lidský život, i když jsme si to dlouhou dobu mysleli. Spíše si musíme přiznat, že naše kultura (společnost) jako celek upadla do takové temnoty a takových omylů, že řešení problému posvátnosti lidského života politickými prostředky se stalo prakticky nemožné.
Takoví jsme byli
To, že boj proti potratům na Západě byl veden na rovině politické (zákonodárné) bylo způsobeno dvěma hlavními důvody: Za prvé je zde samozřejmě závažnost problému, kdy jsou každoročně v sázce nesčetné miliony lidských životů. Za druhé je to fakt, že rozšíření legálních potratů je relativně nedávný vývoj, tak nedávný, že si mnozí z nás ještě pamatují, kdy v našich zemích byla otevřena stavidla tomuto zlu konkrétními politickými rozhodnutími a činy. Tato skutečnost „novosti“ a kontext „politiky“ nás přirozeně vedly k přesvědčení, že politický boj proti potratům lze vyhrát v našem současném společenském řádu, že jsme pouze pár procentních bodů a pár strategických tahů od možnosti vývoj obrátit. Takto zrozený boj proti potratům, který je podstatným a hlavním důvodem existence hnutí Pro-Life, byl zaměřen primárně na politické úsilí a dlouho se zdálo, že je morální povinností všech mužů i žen dobré vůle věnovat své síly na prvním místě tomuto boji.
Jak plynul rok za rokem a změna k lepšímu byla nepatrná či žádná, tak se začala objevovat znamení strategické nejistoty. Už delší dobu zažívalo hnutí Pro-Life zlý rozkol mezi těmi, kdo trvají na řešení “všechno nebo nic“ a těmi, kteří věří, že vítězství je možné jen prostřednictvím malých politických krůčků. Tyto a další názorové rozdíly byly natolik závažné, že každá ze stran měla tendenci démonizovat ty druhé, což je jasným znamením frustrace (zklamání z neúspěchu) a toho, co můžeme nazvat skrytou demoralizací celého hnutí jako celku.
Navíc těm, kdo usilovali o prosazování cílů hnutí jiným méně politickým způsobem, se nikdy nepodařilo vymanit se ze stínu většinových a víceméně neúspěšných politicky orientovaných aktivit. Například ti, kteří zdůrazňovali úsilí o vzdělání a výchovu, tak je často chápali jen jako cestu k tomu, jak získat nové hlasy a tak ovlivnit volby. Mezitím ti, kteří se zapojili do poradenství v oblasti mateřství – což je oblast, ve které je prakticky možné dosáhnout úspěchu v každodenním rozhodování těhotných žen – museli pracovat v situaci zásadního nedostatku finančních prostředků z důvodu většinového přesvědčení, že hlavním úkolem hnutí Pro-Life je bojovat proti potratům politicky.
Mezitím si pro-life křesťané, kteří se rozhodli věnovat primárně jiným aspektům křesťanského misijního působení (například evangelizaci či společensko-kulturnímu rozvoji) dlouhodobě v soukromí stěžovali, že jejich aktivity jsou odsouzeny být jen druhořadými a s desetinovou podporou. Přičemž většinou chápali, že tak to nutně musí být, vzhledem k vládnoucímu názoru, že nejdůležitější je politický boj proti potratům. Ale není snad už jasné, že tento převládající názor je třeba změnit?
Otevřeně: Během provozování webu CatholicCulture.org, který je samozřejmě jednoznačně na straně Pro-Life, ale svým posláním je zaměřen šířeji, jsem měl mnohokrát příležitost jednak vidět a také si postesknout, jak mnoho finančních i lidských zdrojů je neustále odčerpáváno přímo politicky zaměřenými pro-life aktivitami, navzdory tomu, jak pozoruhodně málo dobrého tyto enormní výdaje přinesly. Když to shrneme, tak tato politická orientace hnutí Pro-Life vybudovala a udržuje celou řadu pro-life organizací, vytvořila řadu pracovních míst, vytvořila si nárok na věrnost a peněženky pro-life křesťanů a stala se velkým byznysem. A přitom nedosáhla prakticky ničeho.
Dříve a nyní
Nadešel čas uznat zřejmé a v důsledku toho říct nevýslovné. Není to snad už jasné, že společenský řád západní civilizace je zcela neschopný přijmout politická rozhodnutí orientovaná pro-život? Důkazy jsou ohromující. Za prvé je zde ten pozoruhodný nedostatek úspěchů v průběhu posledních čtyřiceti let navzdory enormnímu množství vynaložených prostředků. Za druhé, alespoň v USA, tento nedostatek úspěchů je v protikladu s výsledky průzkumů veřejného mínění, které opakovaně ukazují, že většina voličů preferuje omezení potratů – což ovšem dokazuje, že tito voliči nepokládají otázku potratů za tak důležitou, aby ovlivnila to, komu dají hlas ve volbách. Za třetí, jak je uvedeno na začátku, počet dalších vážných sociálních a politických problémů, které se tak rychle vynořily v posledních letech, je jasnou známkou toho, že naše současná kultura (společnost) má problémy mnohem hlubší, než neshody o tom, jak se postavit k otázce legalizace potratů.
Už není dále uspokojivé, ve skutečnosti bych řekl, že je to přímo pokrytecké, zdůrazňovat (například jako odpověď na molocha Obamovi administrativy), že se prostě potřebujeme vrátit do zákopů a zmobilizovat více lidí a více zdrojů pro stejný politický cíl znovu a znovu. Před dvaceti pěti lety to dávalo smysl. Před deseti lety se lidé ještě zdráhali říci, že to smysl nemá. Dnes každý, kdo si myslí, že to je rozumná reakce na problémy, se kterými se potýkáme, buďto strká hlavu do písku nebo má osobní zájem na ekonomickém přežití jedné či více z mnoha pro-life organizací, které (z větší části nikoliv vlastní vinou) prostě nemohou uspět.
Vzpomeňme si na vtipnou definici šílenství: „Dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiný výsledek.“ Máme-li udělat vůbec nějaký pokrok, musíme čelit realitě, že stav naší kultury znemožňuje jakékoliv účinné politické řešení (s výjimkou několika drobných a zákonitě dočasných možností). Ano, máme vážnou povinnost mít pro-life smýšlení a upřednostnit kulturu života ve všem, co děláme. Ale vážně nemáme povinnost učinit politickou změnu naší hlavní prioritou, ne v případě, kdy realistické posouzení ukazuje, že pravděpodobnost pozitivní politické změny se v této historické chvíli nachází někde mezi mimořádně nepravděpodobným až nemožným. Západní kultura není schopna tuto změnu prozatím přijmout.
Analogie z Antiky
Jsem přesvědčen, že kdyby okolnosti, při kterých jsme se poprvé setkali se záplavou potratů, byly jiné, odpověděli bychom na ně jiným nepolitickým způsobem. Předpokládejme například, že by pro-life křesťané byli relativně malá a nedůležitá část společnosti, která by byla většinově pohanská po stovky let. Dále předpokládejme, že potraty a vraždy novorozenců by byly všeobecně přijímanou součástí této kultury. V takovém případě by křesťané samozřejmě žili jinak. Na rozdíl od pohanů by nezabíjeli své děti. Cenili by si rodinného života. Snažili by se duchovně růst a předávat svou víru. Evangelizovali by své bližní. Vynikali by v charitativní činnosti.
Ale určitě by nedělali jednu věc, že by nevynaložili veškerou svou energii do politického úsilí s cílem změnit zákony. Věděli by, že to v dané historické chvíli není možné. Ani by se necítili provinile při upuštění od takovéto zběsilé a neužitečné politické aktivity. A kdyby někdo z jejich společenství tvrdil, že tato politická apatie je učinila morálně zodpovědnými ze smrt bezpočtu dětí, nepřesvědčil by je. Ani by neodevzdali všechny své peníze pro takovou politickou iniciativu. Nikdy by neuznali cestu „menšího zla“ za ten správný politický postoj. Spíše by si byli vědomi toho, že teď není ten správný čas, že kultura (společnost) není schopna přijmout takovou iniciativu, a že uznání této reality neznamená, že mají spoluúčast na tomto zlu.
Samozřejmě, že taková byla v podstatě situace, když se začalo šířit křesťanství v Římské říši. Trvalo to stovky let, než povstala nová křesťanská kultura a než se víra rozšířila tak, aby bylo možné provést politické změny. Situace je ještě víc zřejmá v případě otroctví, které je nám z historicky mnohem srozumitelnější, a které bylo v těch dobách společenskou samozřejmostí. Křesťané brzy odmítli vlastnit otroky a šíření křesťanství postupně zvedlo vlnu odporu proti otroctví. Křesťané ale čekali velmi dlouho, než investovali energii do politického hnutí za zrušení otroctví, což řadu století bylo zjevně nemožné. Stejně jako je důležité být připraven na politickou akci, když může přinést ovoce, stejně tak je obtížné poznat ten vhodný moment, když už to nastalo. Naši otcové ve víře neviděli žádný důvod klást důraz na politiku v momentě, kdy politika není schopna sloužit Bohu. Ani se tehdy necítili vinnými za „tolerování“ otroctví.
Rozpoznat a reagovat na skutečnost
Předpokládám, že skutečnost, před kterou stojíme na „křesťanském” západě je daleko bližší realitě pohanského Říma, než jsme si dosud mysleli. Křesťanství na západě již dlouho dramaticky upadá a velké množství morálních postojů, které jsme na veřejnosti před padesáti či sto lety pokládali za samozřejmé, už tehdy žádným způsobem nevyrůstalo ze skutečné křesťanské víry a přesvědčení (odpovědnosti). Naopak veřejná a vnější morálka byla spíše jen skořápkou, často jen pokrytectvím, zdegenerovaným zbytkem, který zůstal z křesťanské minulosti. Tato vnější morálka, často zakotvená v zákonech, už dávno nemá žádnou oporu v duchovním přesvědčení a morálních zásadách většiny lidí.
Když se rozvod, antikoncepce, sterilizace, potraty, pornografie, homosexuální chování a jiné zlo začalo v průběhu dvacátého století tak rychle šířit, nebylo to proto, že jsme začali prohrávat o zlomky procent politický boj s hrstkou odpůrců, ale proto, že se nám ta skořápka spořádanosti zhroutila svojí vlastní vahou, když už ji prakticky nic zevnitř nepodpíralo. Najednou, téměř přes noc, jsme byli vrženi do společenského postavení našich prapředků, do situace, kterou jsme si tehdy tak často nedokázali uvědomit: Postavení relativně nedůležité skupiny hluboce oddaných křesťanů uprostřed ohromující většiny pohanské kultury. I tam, kde statistiky dávaly naději, že bychom měli mít více vlivu, tak to byla společnost, ve které už byly orgány moci, vlivu a módy kontrolovány téměř výhradně dominantním pohanstvím.
Je to především důsledek dlouhé historie západní sekularizace, že je zde stále tolik křesťanské mluvy promíchané s pohanstvím naší většinové kultury. Koneckonců, aby se kultura společnosti stala tak dalece zlou, muselo se velké množství křesťanů během řady generací vzdát podstaty svého náboženského přesvědčení a ponechat si pouze jeho klamný stín. Křesťanské ideály musely být nejdříve reinterpretovány neduchovním způsobem, aby pak mohly být opuštěny zcela. Ale nyní vidíme, nebo bychom to aspoň měli vidět, ten obrovský příliv pohanství, které povstává všude kolem nás. Obrovskou sílu pohanství v našich politických, společenských i kulturních institucích (a často bohužel i v mnoha náboženských institucích), je to síla a moc, která zmenšuje naději na efektivní politickou akci téměř na nulu, kdy už nezmění prakticky nic.
Osobně to nevidím jako důvod k panice, stejně jako v tom nevidím nic nového. Myslím si spíše, že teprve začínáme vidět svoji situaci takovou, jaká skutečně je, po více než jedné generaci, kdy jsme zcela zmateni nedokázali porozumět znamení času. Toto nepochopení znamení času nám bohužel způsobilo promarnění obrovského množství energie na boj ne ani tolik pro Krista jako spíše na boj o politické pozice, které ovšem bez Krista nemohou být udrženy. To však neznamená, že si musíme zoufat, ačkoliv žijeme v těžkých dobách. Ani to samozřejmě neznamená, že jsme zbaveni morální zodpovědnosti při volbách. Ale znamená to, že bychom měli vynakládat naše největší úsilí jinde: v neúnavné snaze se o posílení církve, v rozvíjení naší vlastní křesťanské subkultury včetně živých funkčních křesťanských institucí, evangelizovat své bližní a nabízet své konkrétní služby všem, se kterými pohanský stát špatně zachází, a kteří se na nás v případě nouze mohou obrátit.
Ve skutečnosti je to přesně totéž, co museli dělat křesťané v prvních staletích církve (a v čem nikdy nesmějí selhat, i kdyby se věci začaly politicky lepšit). Jinými slovy, odpověď na znepokojující otázku, kterou jsem začal tuto esej, je jasná. Teď není čas klást důraz na politické řešení, stejně tak, jako nebyl čas na politické řešení v době, kdy Karol Wojtyla vyrůstal v Polsku. Teď je čas víry a rodiny, evangelizace a vytváření skutečné křesťanské kultury.
Teď není čas ztrácet většinu zdrojů a energie na politické snahy, které naše většinová západní kultura nemůže přijmout. Je spíše čas růst ve víře, evangelizovat druhé kolem nás, a vytvářet živoucí místní křesťanská společenství, která přitáhnou naše bližní do světla Kristova.
Dr. Jeff Mirus, 2012, originál je na webu www.CatholicCulture.org