Co je tím trámem, tou třískou v našem oku? Hřích, zlo. A v čem spočívá to zlo, ten hřích?
V prvním čtení se svatý Pavel přiznává ke své minulosti a jednoznačně ji označuje za hříšnou a zlou. Mluví o tom proto, aby více vynikla velikost Božího milosrdenství a Boží moci, která se ukázala v Pavlově obrácení. Říká: “Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře.” Ta rychlost Pavlova obrácení může mít důvod i v tom, že on to zlé dělal nevědomky, omylem. Nevěděl, že Kristus je skutečně Bůh a že křesťanská víra je ta pravá. Když křesťany pronásledoval, tak to možná bylo dokonce “s čistým svědomím”. Ve chvíli, kdy poznal pravdu a Kristus se mu jako Bůh ukázal, tak poznání pravdy vedlo ke změně jeho jednání. Zlo předchozího Pavlova života spočívalo v rozumu, který se mýlil.
Zlo a hřích ovšem není vždy jen v rozumu, v omylu. Hřích může být plodem zloby srdce, nenávisti, pýchy, zahořklosti atd. Tedy našich pocitů a vnitřních postojů. V takovém případě většinou k obrácení potřebujeme mnohem více času. Své pocity, nálady a vnitřní nastavení nedokážeme tak snadno ovládat a měnit. Změna v nás musí často jaksi “dozrát” a chce svůj čas.
Když slyšíme Ježíšova slova v evangeliu, tak nás může napadnout, že onou slepotou je neznalost, neschopnost rozeznat dobré od zlého, že je to ten hřích a zlo, které spočívá v neznalosti či omylu našeho poznání. Tak jako slepý nevidí na cestu, podobně my bez poznání dobra a zla nemůžeme najít správnou cestu životem. Druhý obraz “vytáhnout třísku z oka” nám dále může připomenout ty obtíže s nápravou zla a hříchů, když jsou hlouběji v člověku zakořeněny skrze emoce a vnitřní postoje.
Ve skutečnosti je obojí v člověku propojeno. Špatné poznání vede ke špatným postojům a nezdravé emoce nás zase utvrzují v pokřiveném pohledu na svět. Známe to v kontaktu s druhými lidmi, že často nestačí druhé upozornit na jejich omyl či chybu, ale že také potřebují čas si své pochybení přiznat a změnit se. Kolikrát na kritiku reagujeme popíráním, hádkou či tiše-hlasitým odchodem. Snad většinou po čase kritiku v sobě zpracujeme a špatné změníme, ale nebývá to vždy snadné.
Je důležité, aby měl člověku onu zkušenost “vytahování trámu ze svého vlastního oka”. Potom ví, jak je to bolestné, kolik to chce času a že nestačí jen poznat chybu. Ví, že nejtěžší je ta změna uvnitř. S touto zkušeností pak může pomoci druhým nejen poučit jejich rozum, ale také s trpělivostí čekat, až “dozrají” ke změně svých postojů. Bez této zkušenosti by člověk překvapeně odsuzoval ty, kterým nestačilo, že je už dokonce dvakrát upozornil na jejich hřích či špatné jednání, a oni se pořád ještě nezměnili. Díky zkušenosti vlastního zápasu se zlem uvnitř sebe jsme pak mnohem mírnějšími v hodnocení druhých. Jsme laskavější, velkorysejší a také ochotnější snášet bolest, kterou nám druzí působí.
Podobenství o třísce v oku se dá rozvinout dál. Většina toho, co do oka nepatří, se dostane ven celkem přirozeně: vyplaví to slzy. Tak se člověk nemůže divit, že zbavit se zla a hříchu a dojít k obrácení nelze bez slz, někdy i těch viditelných, ale vždy těch vnitřních: bolesti srdce nad svým hříšným já. Pomoci druhému s třískou v jeho oku může znamenat, že jsme ochotni také snášet něco z té bolesti nad jeho hříšností a že někdy doslova pláčeme spolu s ním či místo něho.
Někdy člověka napadá, že je třeba naříkat hodně hlasitě, aby to Bůh uslyšel a pomohl zázraku našeho obrácení.
Kázání: Pátek 23. týdne, 1 Tim 1,1-2.12-14, Lk 6,39-42