Přeji požehnané Velikonoce (Slovo pro každého Duben 2013)
Nevím, nevím, jak se nám podaří prožít letošní velikonoční obřady. Když píšu tyto řádky, tak zbývá jen pár dnů do Velikonoc a venku je pořádný mráz umocněný ostrým větrem a v kostelích je velmi nepříjemná zima. Tak si většina z nás Velikonoce určitě nepředstavuje.
Právě to by ale mohl být odrazový můstek k hlubšímu pochopení Velikonočních událostí. Věci nejsou tak, jak si přejeme, život není tak šťastný a příjemný, jak bychom chtěli. Přirozenou lidskou reakcí je snaha věci změnit a napravit, aby byly podle našich představ. V praxi pak narážíme na dvojí problém, že to občas prostě nejde a že často svou dobře míněnou snahou více pokazíme, než vylepšíme. Zvláště když se snažíme napravit ty druhé kolem sebe.
O Velikonocích ale vidíme Krista, který se řídí jinou logikou jednání. On nechce věci měnit podle svých představ, ale chce plnit vůli Nebeského Otce. Není to tak, že by Ježíš nechtěl změnit lidi kolem sebe včetně farizeů, ale On to nechce udělat násilím. Ježíš chce přesvědčit druhé o opravdovosti Boží lásky tím, že On sám je ztělesněním Boží dobroty. V tomto smyslu je bezbranný vůči lidské zlobě a raději nechá ublížit sám sobě, než by ublížil člověku.
Bůh nestojí o vynucenou poslušnost člověka, ale touží po tom, aby lidé plnili Boží vůli z rozhodnutí svého vlastního srdce. Kristus visící na kříži je Bohem prosícím o lidskou lásku. A nám lidem to dělá problém pochopit. Bůh, který prosí, přece nemůže být Bohem, nebo ano? Velikonoční události nás vedou k tomu, abychom Boha poznávali novým způsobem. Nejen jako svrchovaného vládce vesmíru, ale také jako milujícího Otce toužícího po lásce svých dětí a ochotného podstoupit a obětovat cokoliv, aby se Jeho děti obrátily zpět na správnou cestu.
Událost vzkříšení nám pak ukazuje, že ve chvíli, kdy člověk dává z lásky vše, tak získává ještě mnohem víc, než je možné si v tomto světě představit či přát. Věci a život nebudou nikdy takové, jaké chceme, pokud nebudeme chtít totéž, co chce Bůh. Přeji požehnané Velikonoce a odvahu svěřit budoucnost do Božích rukou.
Postní doba (Slovo pro každého Únor 2013)
Letos slavíme rok Eucharistie a rok víry. Vhodným tématem každodenního zpytování svědomí v postní době tak může být otázka, jak prožíváme svaté přijímání a jaký má vztah naše přijímání Eucharistie k našemu každodennímu všednímu životu. Jestli skutečně věříme, že v Eucharistii se setkáváme s Bohem. Zda je svaté přijímání branou, kterou Bůh vstupuje do našeho života tak, že zůstává přítomen i poté, co vyjdeme z kostela.
Jinak řečeno zkusit každou událost dne při zpytování svědomí „poměřit“ s tím, zde v našich slovech, myšlenkách a činech byla přítomna naše křesťanská víra a jak byl v té chvíli přítomen v našem životě Bůh. Většinou asi zjistíme, že jsme to či ono prožili sami bez Boha, ale právě skrze zpytování svědomí si můžeme aspoň uvědomit, jak to asi mělo být prožito správně. A tím se připravit na podobné události zítra, ve kterých kéž by byl Bůh přítomen více než dnes.
Velikonoce (Slovo pro každého Březen 2010)
Tyto svátky nám nejvíce ze všech církevních svátků pomáhají pochopit a prožít to nejdůležitější v křesťanství. Tak nás mohou také nejlépe přiblížit k Bohu a prohloubit náš život víry. K tomu je ovšem nutné tyto svátky skutečně křesťansky prožít, což ve společnosti, která Velikonocům nerozumí, není snadné. Nestačí totiž jen přijít na mši v neděli, je třeba víc.
Prakticky to znamená účastnit se bohoslužeb na Zelený čtvrtek večer, velkopátečních obřadů a velikonoční vigilie v sobotu v noci. Pak k prožití nedělní velikonoční mše svaté máme z čeho čerpat a radost velikonoční víry má z čeho vyrůst. Pomocí může být také modlitba křížové cesty na Velký pátek a adorace Božího hrobu na Bílou sobotu. Neméně důležité je ovšem také to, jak prožíváme čas mezi bohoslužbami, jestli si najdeme chvíli pro modlitbu a přemýšlení a nenecháme se pohltit běžnými starostmi. Všem nám přeji Velikonoce, které naši víru posílí.
Vzkříšení (Slovo pro každého Duben 2010)
Zpráva o Kristově vzkříšení může některým připadat jako fikce či pohádka. Pro věřícího člověka je to ovšem naopak ta nejreálnější skutečnost. Tato skutečnost vzkříšení pak dává ten jediný opravdový smysl lidskému životu. Život je pro nás cesta, která má cíl, krásný cíl. Kéž v nás roste jistota, že i nás čeká vzkříšení.
Triduum (Slovo pro každého Duben 2009)
Jsou před námi největší svátky roku – Velikonoce. Přesnější označení „Velikonoční triduum“ nám připomíná, že se jedná o tři dny zasvěcené nejdůležitější události v dějinách lidstva – Kristově smrti a vzkříšení.
Je to Velký pátek, kdy si připomínáme Ježíšovu smrt na kříži, Bílá sobota, den modliteb u Božího hrobu, a Velikonoční neděle, kdy slavíme Kristovo vzkříšení. Samotné vzkříšení začínáme slavit již v noci ze soboty na neděli při obřadech Velikonoční vigilie. A podobně jako každá neděle liturgicky začíná už sobotním večerem, tak také toto Velikonoční triduum začínáme slavit již ve čtvrtek večer bohoslužbou na památku Večeře Páně.
Proč tyto známé věci znovu připomínám? Chci povzbudit a vybídnout k účasti na celé slavnosti Velikonoc, tedy na všech obřadech celého tridua. Konkrétně v Přerově v kostele svatého Vavřince ve čtvrtek v 18:30, v pátek v 18:30 a v sobotu ve 21:00 hod. Hlubší pochopení významu velikonočních událostí není možné bez plné účasti na všech velikonočních obřadech.
K tomuto společnému slavení bohoslužeb v kostele je ovšem třeba přidat ještě také odpovídající prožití jednotlivých dní doma v rodině. Teprve spojení bohoslužeb církve, rodinných tradic a osobní modlitby se stává tím skutečným slavením Velikonoc. Takto požehnaně prožité a požehnání přinášející Velikonoce Vám všem přeji.
Úvodník: Velikonoční doba (Slovo pro každého Duben 2007)
Slavíme Velikonoce a stojíme na začátku velikonoční doby. Tato doba by měla být dobou křesťanské radosti, radosti ze vzkříšení, radosti z nového života, který nám dává Ježíš Kristus.
Někdy se mi ale zdá, že je pro nás snadnější dobře prožívat dobu postní než velikonoční. U postní doby víme, jak na to – předsevzetí, odřeknutí si něčeho, více modlitby – možná se nám to vždy nedaří, ale víme, jak by měl půst asi vypadat.Ale co s radostí doby velikonoční? Radost ze vzkříšení většinou prožíváme o velikonoční vigilii, v neděli a snad i v to pondělí, pak ale většinou začíná „normální“ období roku. Svatopostní úsilí a tajemství Velikonoc jsou minulostí.Asi je to tím, že probudit v sobě pocit radosti a štěstí je mnohem těžší, než se snažit o kajícnost a lítost či skutky pokání. Přikázat si, že budu šťastný a radostný snad ani nejde. Jistě, jak dosáhnout veselosti a uspokojení, to víme, ale zároveň cítíme, že to není ta pravá cesta. Skutečná radost totiž nevede k bolení hlavy, rozbouřenému žaludku a kruhům pod očima; skutečná radost dává skutečný život.Ano, pravé štěstí si člověk nemůže poručit ani naplánovat, vydělat ani získat nějakou lstí. Pravé štěstí je Boží dar – dar, který nám Bůh už dal a dává – dar, který přijímáme skrze víru. Uvěřit Bohu, uvěřit v Kristovo vzkříšení a uvěřit ve vzkříšení, které Bůh chystá i pro nás, to je ta cesta ke skutečné radosti. Radosti a svobodě Božích dětí.Možná si posteskneme, že tedy máme malou víru. Ve světě, který nás pohlcuje a zahlcuje tolika věcmi, je těžké neztratit z očí Krista vzkříšeného. Je snadnější myslet na Ježíše v kostele, než uprostřed všedních starostí, úkolů a prací. Ale my přece nechceme přijít o tak velký dar radosti a pokoje.Každý rok si znovu říkám, že by to chtělo nějaké velikonoční předsevzetí. Předsevzetí, které udělá z doby velikonoční skutečně jedinečných padesát dní v roce. Bohužel neporadím, jaké by to předsevzetí mělo být. Pokud Vás něco napadá, tak dejte vědět.Snad malý návod: Říká se, že když chceš mít větší víru, tak jednej a přemýšlej tak, jako by jsi už takovou víru měl, a Bůh ti ji dá. Pro velikonoční dobu: Když chceš mít pravou křesťanskou radost a pokoj, tak jednej tak, jako bys je už měl. Možná zjistíš, že jsi tento dar už dávno dostal…
Jak prožít velikonoční dobu? (Slovo pro každého Duben 2009)
Právě končí postní doba. Lidé si v postu dávají různá postní předsevzetí, něco si odříkají či se v něčem omezují. K postní době patří i určitá kajícnost, vážnost, zamyšlení se nad svým životem, modlitba křížové cesty apod. Myslím si, že víceméně víme, jak postní dobu prožívat, byť se nám to třeba ne vždy daří. Pro řadu křesťanů je tak postní doba duchovně nejšťastnějším obdobím roku.
Mám ale takový dojem, že si příliš nevíme rady, jak prožívat dobu velikonoční. Zdá se to tak jednoduché. Po období půstu se teď v ničem neomezovat, radovat se a také příroda nás povzbuzuje do života. V praxi se ale velikonoční radost často vytrácí již v pondělí velikonoční během dne a pro některé je následující úterý ráno jedním z nejméně příjemných probuzení. Od Velikonoc také začíná období výletů, poutí a všech těch různých aktivit, kterým zimní počasí nepřálo.
Bohužel zároveň s tím se často po postní době a Velikonocích člověk vrací do zaběhnutých kolejí svého života. Znovu pohlcen stejnými radostmi a starostmi všedního dne opět prožívá svůj život stejně jako předtím. Jakoby nebyla žádná postní doba, jakoby se o Velikonocích nic důležitého nestalo. Snad proto musíme slavit Velikonoce každý rok znovu.
Z tohoto důvodu chci vybídnout k zamyšlení: Jak chceme prožít velikonoční dobu? Čím se těch padesát dnů po Velikonocích bude lišit od ostatních částí roku? Jak dosáhnout toho, aby v nás zůstala velikonoční radost živá celých sedm týdnů? Dát si nějaké velikonoční předsevzetí? Nebo pokračovat ve svých postních předsevzetích, když se mi osvědčily?
Správné prožití velikonoční doby je těžší než u doby postní. Proč? Člověk se může přinutit k postoji kajícníka, uvědomit si své nedostatky a hříchy, snažit se něco změnit a napravit. A je to tak správné. Ale člověk nemůže vnutit sobě ani druhým naději, radost a štěstí. Ještě tak nějakou povrchní veselost či krátkodobé potěšení, to se dá nějak získat. Ale skutečnou radostnou naději toho, kdo je plný nadšení z Božího přátelství, to si člověk dát nedokáže, takové skutečné štěstí může dostat pouze jako dar.
Nemám žádný návod, jak prožít dobře velikonoční dobu. Nevím. Pokud se to někomu aspoň částečně podaří, tak mi pošlete zprávu, co se Vám osvědčilo, co Vám pomohlo. Ať je to pak inspirací také pro druhé.
Jediné, co mne v tuto chvíli napadá, je modlitba. Modlitba trochu jiného druhu než v době postní. Modlitba děkování, modlitba chvály a modlitba prosby o dar největší. Dar Božího přátelství.
Jistě, jako křesťané to už dávno víme, že Bůh je naším přítelem, pomáhá nám a je stále s námi. Ale kéž toto vědomí pronikne hlouběji až do morku kostí, do našeho nitra, do našeho srdce. Pak se stane radostná důvěra v Boha tím nejsamozřejmějším a nejzákladnějším postojem našeho života.
Postní doba (Slovo pro každého 2006)
Chci opět povzbudit k dobrému prožití postní doby. Toto období roku by mělo být „jiné“. Například určitou střídmostí a jednoduchostí života, která nám nechá více prostoru pro věci duchovní. K postní době patří také dodržování postních předpisů a pravidelná účast na pobožnostech křížové cesty. Také doporučuji vhodná postní předsevzetí. Doporučuji předsevzetí dvojí. První, které se týká přímo našeho vztahu k Bohu, nejspíše v životě modlitby. A druhé, které má spíše charakter vnější, materiální a konkrétní, např. půst, odřeknutí se televize apod. Je vhodné, aby i odřeknutí si něčeho mělo v sobě pozitivní náboj. Např. peníze, které ušetřím na jídle, cigaretách, kávě či alkoholu dám na dobrý účel, ať už charitativní či misijní. Prvotním cílem postní doby je přiblížit se k Bohu a nikoliv odříkání si samo o sobě. Správně prožívaná postní doba se může stát jedním z nejpěknějších období roku.
Úvodník: Postní doba (Slovo pro každého Březen 2004)
„Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Tato výzva nás uvádí do postní doby. Nejdříve jsme vyzýváni přiznat své chyby, hříchy a opustit je upřímnou lítostí a pokáním. Pokáním, které má být „hmatatelným“ vyjádřením opravdo- vosti našeho rozchodu se zlem. Zároveň slyšíme výzvu k otevření srdce Ježíšovu poselství.
Kolik lidí slovy odsuzuje zlo a oceňuje věci dobré, ale přitom jim chybí ono „činění“, které může změnit svět, druhé lidi i nás samotné. Postní doba jakoby nás stavěla oběma nohama na zem a připomíná nám, že myšlenky, názory a postoje jsou mrtvé, pokud se neprojevují také v činech. Postní doba nám připomíná tu zvláštní jednotu duše a těla, kdy člověk nemůže učit duši lásce a zároveň nechat tělo žít v sobectví.
Dnešní svět jakoby tomu nerozuměl. S úšklebkem a vrtěním hlavy odmítá jakékoliv odříkání, půst či dobrovolnou sebekázeň. Proto z křesťanství ještě jakžtakž přijímá slova o lásce a odpuštění, ale to ostatní odmítá buď jako příliš hmotné a dávno překonané (postní kázeň a odříkání) nebo jako příliš duchovní a neskutečné (vzkříšení a nebe). Současná „kultura“ život zploštila a ubrala mu jak hloubku, tak výšku.
Postní doba nám naopak ukazuje ty nejobyčejnější základy dobrého lidského života – správnou míru v jídle, pití, spánku, či zacházení s penězi apod. Zároveň s tím nás ale také vede k vrcholu lidského života – následování Krista v žití podle vůle Otce.
Asi mluvím příliš složitě a všeobecně. Chci zdůraznit jednu věc. Pokud pochopíme onu souvislost života duše s životem těla, tak uvidíme postní výzvy jako úžasnou, lety osvědčenou cestu k povznesení ducha. Snad se nám pak postní doba stane obdobím roku, na které se těšíme. Dobou zkušenosti, že pohnout svou duší, které se nemůžeme přímo dotknout, není až zas tak těžké, protože můžeme hýbat tělem, které je s naší duší tak úzce spojeno.
V tomto světle snad i lépe porozumíme pravdě víry, že po vzkříšení dostaneme nové tělo. Tělo dokonalejší a lepší než to současné, ale skutečné tělo, protože bez těla duši něco chybí. Stejně tak jako víře „srdce“ něco chybí, není-li zároveň vírou „rukou“.
Obraz Krista nesoucího kříž nám může mimo jiné připomenout i tuto skutečnost „hmatatelnosti“ lásky. Právě na Kristu vidíme onu obdivuhodnou jednotu a harmonii mezi postojem – slovem – činem. Kéž letošní postní dobou uděláme další krůček k takové jednotě a harmonii i v našem vlastním životě.