Odpovědi na otázky pro Přerovský deník, prosinec 2013.
Zdá se, že řada lidí už je znechucena tím, jak se Vánoce stávají komerční záležitostí a touží je prožít správným způsobem. Jenomže na to, že jsou to svátky duchovní, si v tom shonu vzpomeneme často až na Štědrý den – pokud vůbec. Nejen kvůli běžným „vánočním“ starostem, ale také pro pracovní uzávěrky, které se musí stihnout do konce roku. A tak si ty Vánoce vlastně kazíme… Jaké je Vaše vnímání Vánoc?
Vánoce vnímám na prvním místě jako oslavu narození Ježíše Krista. Pro nás křesťany je to úžasný zázrak, že se Bůh stal člověkem, aby se k nám lidem přiblížil. Z této Boží blízkosti člověku se o Vánocích raduji na prvním místě. Věřím, že Bohu na nás záleží.
Na druhém místě jsou pro mne Vánoce svátky rodiny. Bez setkání s příbuznými a přáteli si Vánoce sice dokáži představit, ale nechtěl bych to zažít. Vím, že každá rodina má své problémy, ale přesto je velmi důležité, že člověk někam patří. Jak bolestné naopak musí být, když si člověk o Vánocích uvědomí, že na něm nikomu nezáleží.
Na třetím místě jsou to svátky dobré vůle, kdy se lidé snaží být tak nějak lepší, laskavější a štědřejší. Je to sice často povrchní a krátkodobé, ale já to vnímám jako dobré znamení, že cit pro dobro je prakticky v každém z nás.
Co byste poradil lidem, kteří by se rádi už v době Adventu chtěli oprostit od té komerce a stále jim to nejde a jsou v jednom „začarovaném“ kole?
Napůl žertem říkávám, aby večer vypnuli hlavní přívod elektrického proudu. Naráz budou mít tolik času sami na sebe a na své blízké, že ani nebudou vědět, co s ním. Ve skutečnosti nevím, jestli je možné a správné hodit za hlavu všechny ty povinnosti a úkoly, které v prosinci musíme zvládnout. Je třeba rozlišovat, co je skutečně nutné a čeho je moudřejší se vzdát. Tuto praktickou moudrost a duchovní nadhled je ovšem třeba cvičit celý rok.
Jak vnímáte to, že o Vánocích navštěvují kostely nejen věřící, ale i tzv. nevěřící? Připravujete si například kázání i s ohledem na tuto skutečnost a snažíte se oslovit i tuto „druhou“ skupinu lidí?
Každý člověk potřebuje něčemu věřit, protože jinak by byl jeho život beze smyslu, zbytečný a prázdný. Toto osobní přesvědčení má ovšem každý jiné. Někdy si pomáháme různými označeními, když chceme víru druhých popsat, ale to není příliš šťastné. Mnohem důležitější je poznat osobní příběh konkrétního člověka v jeho jedinečnosti.
Snad si všichni uvědomujeme, že naše kultura má křesťanské kořeny. Vím ale, že je málo těch, jejichž život skutečně stojí na křesťanských základech. V kázání se snažím mluvit srozumitelně a o věcech, kterým může porozumět každý. Jestli to někoho osloví, záleží spíš na posluchači. Samozřejmě bych si přál, aby lidé Vánocům lépe porozuměli.
V době Vánoc jsou lidé citlivější, přejí si navzájem dobro. Anebo naopak vypuknou v rodinách hádky, které mohou být vyústěním nějakého celoročního tlaku – a mohou také souviset s tím cituplným obdobím… Čím to je, že se už krátce po těchto svátcích opět uzavřou do sebe, z tváří jim zmizí úsměvy a opět se navrací jakýsi životní pesimismus (ne u každého, ale obecně to tak lze vnímat)?
U mne jsou ty sváteční a pracovní dny skoro jedno a totéž. Proto možná nevnímám ten protiklad tak ostře. Nemyslím si, že o Vánocích se lidé zásadně mění, spíše se jen navenek projevují trochu jinak, snad většinou lépe. Vánoce nám ovšem připomínají, že by náš osobní i společný život mohl být lepší, krásnější a radostnější. Proto asi ty první dny po svátcích více vnímáme, že naše každodennost zas tak úžasná není. Během pár dnů si ale rychle zvykneme na to, co je „normální“. Škoda.
Máte nějakou radu, návod na to, jak si udržet tuto „citlivost“ a chtění dobra po celý rok?
Je to vlastně jednoduché: Stačí chtít. Proč tedy lidé „nechtějí“ být citliví a dobří po celý rok? Protože by to znamenalo dát přednost druhému před sebou, obětovat se pro druhého. A to je skutečně velká práce, námaha a často i bolest. Člověk k tomu musí mít dostatečně silný motiv a také sílu unést ony obtíže. Asi znáte přísloví: Co nic nestojí, za nic nestojí. Většina lidí přeje druhým dobro, ale takové, které by je nic nestálo, což nakonec za moc nestojí. To dobro, které dokáže měnit svět, stojí člověka velmi mnoho.
Často sleduji, jak se děti ptají svých rodičů, jak je to vlastně s nošením dárků od Ježíška… v kostele vidí Krista na kříži, v jesličkách malé děťátko… Děti se svou přirozeností mají přitom zcela prosté otázky, na které ale my dospělí často neumíme srozumitelně odpovědět. Není to „nošení drahých dárků ježíškem“ tak trochu degradace skutečného poslání Krista? Nemělo by se s tím něco dělat?
Nemůžeme očekávat od dětí, že pochopí skutečné poslání Krista, to dělá problémy i nám dospělým. Pokud uvěří v dobrotu Ježíška, tak to může být správný výchozí bod pro pozdější pochopení dobroty Boha Otce. Nebo ještě jinak: Pokud má dítě zkušenost bezpodmínečné lásky svých rodičů, tak dokáže přijmout také Boží lásku zcela přirozeně a se samozřejmostí.
Prakticky je třeba dětem odpovídat vždy pravdivě, ale zároveň také úměrně jejich věku a dané situaci. To bych nechal na rodičích, v jakém věku či situaci přizvat děti k úkolu obdarovávat druhé. Někdy stačí odpověď, že to či ono je zázrak či tajemství. To, myslím, do dětského světa patří. Vlastně jsme ochuzeni my dospělí, když na tajemství a zázraky „přestaneme věřit“.
Kdysi před lety jsem dělala rozhovor s farářem Antonínem Huvarem, bývalým politickým vězněm. Řekl mně slova, která mě silně ovlivnila a stále si je připomínám. Dovolte, abych je zde na závěr uvedla (a můžete k tomu něco dodat): „Podle těch životních zkušeností, je nejdůležitější zachovat si radost. Každý den má v sobě dost svízelů. Ale jediný den nám může zachránit pro celý život i tu radost, která nám pomáhá, abychom těm ostatním mohli jít jako takové světýlečko, aby viděli ten správný systém života. Žádné zlozvyky a žádné omlouvání chyb. Je potřebí se postavit pravdivě ke všemu, za chyby je potřeba se omluvit, za křivdy dělat pokání. Ale v každém případě se nezbavovat toho, čemu se říká radostné pojetí života. A každý den znovu.“ (Antonín Huvar)
Ano, určitě. Ale jak dosáhnout radosti? Jde to vůbec? Můžeme si sice zajistit a koupit „veselost“ či jiné příjemné pocity, ale s opravdovou radostí je problém. Ta vyrůstá z pravdivosti, naděje a zkušenosti opravdové lásky. Kéž bychom se o Vánocích zase o kousek přiblížili takovéto radosti. Radosti, která v člověku zůstane už napořád.