Křesťanské pořady v televizi (Slovo pro každého 2004)
V programu České televize najdete také křesťanské pořady. Já osobně tyto pořady nesleduji, ale vím, že řada lidí se na ně dívá a někteří se pak na mne obracejí s překvapivými otázkami a názory. Asi je potřeba říct jasné slovo: To, že televize označí nějaký program za křesťanský nebo že se nějaký pořad tváří jako náboženský, ještě vůbec neznamená, že to, co divák uvidí, skutečně odpovídá nauce církve či správnému křesťanskému životu. Většinou jsou sice tyto pořady lepší než většina ostatní televizní produkce, ale jako autoritu ve věcech víry a mravů je brát rozhodně nemůžeme. Prosím tedy, pokud se vám něco v programech televizí nelíbí či nezdá, tak neváhejte a svůj názor do televize pošlete. Stejně tak je vhodné napsat, když nás nějaký pořad v dobrém zaujme a potěší. A pokud vás při sledování televizních pořadů napadnou různé otázky či pochybnosti, tak se určitě nebojte zeptat a nenechte se zmást informacemi v našich sdělovacích prostředcích. Většinou totiž uvádějí informace nepřesné či neúplné.
Kauza víra (Slovo pro každého 2004)
O prázdninách jsem přečetl knihu Kauza víra, kterou napsal Lee Strobel a vydalo nakladatelství Návrat domů.
Autor se v ní snaží najít odpovědi na nejčastější námitky proti Bohu a víře: „Milující Bůh nemůže existovat, protože je ve světě zlo a utrpení. Zázraky nemohou existovat, protože odporují vědě. Evoluce vysvětluje život, takže Boha není potřeba. Milující Bůh by nikdy nemučil lidi v pekle. Dějiny církve jsou zaneřáděny útlakem.“ Apod.
V některých věcech bychom možná z pohledu katolické církve argumentovali jiným způsobem a zdůrazňovali jiné souvislosti, ale celkově je kniha dobrou pomocí pro ty, koho takové otázky pálí. Navíc nám také tato kniha poodhaluje způsob amerického myšlení a ukazuje evangelický pohled na všeobecně křesťanské otázky.
Úvodník: Prázdniny (Slovo pro každého Prázdniny 2003)
Od té doby, co člověk přestal chodit do školy, tak už ty prázdniny nejsou to, co bývaly. Ale přece jen. Většinou pro každého jsou ty dva měsíce jiné než zbytek roku. Čas dovolených, čas na odpočinek či na práci (která se přes rok nestihla), čas pro rodinu či přímo vnoučata na krku (to pak vypadá celý den úplně jinak), horko k nevydržení (pravda, teď už bývá spíš před prázdninami). A také život ve farnosti je o prázdninách trochu jiný.
Prostě ty dva měsíce bývají jiné, než ten zbytek. Někdy se zdá, že ani na Boha, modlitbu a duchovní věci nezbývá tolik času. Nebo přesněji: V tom čase to nebude, toho máme o dovolené přece nazbyt, ale v tom přeházeném programu se vytratí náš stabilní čas a místo na modlitbu, jsou pryč pravidelné duchovní aktivity školního roku a my zjišťujeme, že najít si každý den čas na Boha, četbu Písma či duchovní rozhovor je pro nás těžké. A to je dobrá zkušenost, ze které se můžeme mnoho naučit.
1) Jak důležitý, užitečný a nenahraditelný je v lidském životě řád a pořádek. Kdy člověk nemusí váhat, zkoumat či rozhodovat se, ale naopak automaticky ví, že teď je čas na modlitbu, teď je čas na mši svatou, teď je čas otevřít Bibli, teď…
2) Jak prospěšný je návyk a cvik, kdy prostě po tom mnohém opakování už umíme a jsme zvyklí: ztišit se k modlitbě, připravit se ke zpovědi, obrátit se k Bohu se svými myšlenkami a pocity…
3) A jak málo stačí, aby řád a cvik šel stranou a člověk se ocitl znovu „na začátku“ a musel znovu (pracně) hledat, jak v hodinách a minutách toho dnešního dne budu konkrétně žít s Bohem.
4) Když pak po prázdninách zpytujeme své svědomí a připravujeme se na zpověď na začátek školního roku, tak se možná stává, že přitom vidíme, že to byly také tak trochu „prázdniny od Boha“. Tehdy si jasně uvědomujeme, že v našem životě víry máme stále ještě velké rezervy.
Víra totiž nestojí jen na řádu a pravidelnosti, které se lze (a je to nezbytné) naučit, ale musí stát také na jakési samozřejmé a spontánní touze po setkání s Bohem. Touze, která každý den a každou situaci (jakkoliv výjimečnou a jakkoli nepřipravenou) dokáže proměnit v čas prožitý s Kristem.
Kéž bychom v sobě měli dostatek vůle budo- vat svůj „řád duchovního života“ a zároveň dostatek touhy po „neplánovaném setkání s Bohem“.
Válka v Iráku (Slovo pro každého 2003)
O válce v Iráku se teď hodně diskutuje. Chci připomenout jen dvě věci. Tváří v tvář válečnému zpravodajství si můžeme lépe uvědomit, v jakém světě žijeme a co jsou skutečné světové problémy a skutečná životní neštěstí. Hřích a zlo, o kterém se mluví v Bibli, je zcela reálně a bolestně přítomno i v našem současném světě. Zavírat před tím oči je krátkozraké, protože vzdálené zlo se může snadno stát zlem, které nás pak zaskočí svojí blízkostí, jak jsme si mohli uvědomit při hrozbě výbuchu i v našem regionu.
A druhá věc. Je dobré vědět, že ve světě je v této chvíli asi 100 různých válek a konfliktů, o kterých televize nemluví a které jakoby nikoho nezajímaly. Přitom, pokud bychom počítali dosavadní počet obětí současné války v Iráku a srovnávali to s obětmi těch dlouhotrvajících bojů v jiných částech světa, tak nám zatím válka v Iráku vyjde jako jedna z těch „menších“.
Irák (Slovo pro každého 2003)
Válka v Iráku skončila. Také jistě díky modlitbám věřících po celém světě to byla válka rychlá a až překvapivě snadno vyhraná. Co vidíme teď? Že mnohem náročnější bude obnova Iráku, pomoc strádajícím a zajištění stability v zemi i celém regionu. Nepřestávejme tedy se svými modlitbami.
Zároveň se tím ukazuje, že je snadnější porazit zlo, než vybudovat dobro. Proti zlu někdy musíme bojovat i násilím, ale dobro násilím nikdy nevytvoříme. Z tohoto pohledu můžeme také dobře porozumět jednoznačnému odmítání války papežem Janem Pavlem II. Svatý otec dobře ví, že válkou se nikdy nevyřeší to podstatné a nejdůležitější.
I v našem osobním křesťanském životě nemá být prioritou boj se zlem, ale naplnění života dobrem. A to vyžaduje skutečně hodně – nejen jednou „zabojovat“, ale vydržet v každodenním úsilí o dobro, při kterém se člověk nevyhne námaze a oběti, a to je mnohem těžší.
EU (Slovo pro každého 2003)
Evropská unie jistě není rájem. Evropská unie jistě není peklo. Doufám, že se o tom brzy přesvědčíme jako její členové. Neustálý boj dobra a zla se odehrává v osobním životě, v rodinách, v obci, v naší republice a stejně tak i v unii. A myslím si, že je naší křesťanskou povinností být součástí společnosti – obce, republiky i unie. Své morální odpovědnosti za druhé – třeba v zemi na opačné straně Evropy – se nemůžeme zbavit.
Jistě je pohodlnější říkat, že v bývalé Jugoslávii selhala Evropská unie a ne my, že jsme malý stát a malý národ, který v globálním světě nic neznamená. Ale nedivme se pak, když skutečně nebudeme nic znamenat a když se skutečně staneme nedůležitými a zbytečnými.
Stejně jako v osobním životě – kolik lidí tak uhýbalo před problémy a utíkalo před těžkostmi, až se nakonec stali „zbytečnými a nedůležitými“. Jako křesťané bychom měli vědět, že jsme důležití a že na nás záleží. Bohu na nás záleží určitě.
Bůh a my (Slovo pro každého Leden 2004)
Když jsem si procházel fotografie z našich farních akcí, tak jsem narazil na jednu, která mi něco připomněla. Kolikrát se snažím jako kněz vysvětlit, že do nebe se člověk nemůže dostat vlastním úsilím, ale jen a jen díky Boží milosti. Přitom ale zároveň na postoji člověka velmi záleží a naše úsilí a námaha jsou nezbytné.
Snad se dá použít toto přirovnání: Bůh je jako otec, který táhne své děti na saních nahoru do kopce. Dá se říct, že celá námaha je na otci, ale něco musí dělat i ty děti – držet se a nespadnout.
Člověk může kdykoliv z těch saní seskočit a plahočit se sněhem sám. Kam ale dojde? Nebo naopak, nechat se táhnout, radovat se z toho, že někdo mne chce vézt a vést.
Pokud takto vnímáme svůj život, tak se z něj dokážeme radovat, nebojíme se kopců, a říkáme si: „S Tebou mne baví svět.“
Věřím, že pak má radost i Bůh.
Pořád zvát a nabízet? (Slovo pro každého 2002)
Na silvestrovském setkání na Sonusu nás nebylo mnoho (asi třináct) a to jsme zvali v ohláškách všechny. A pak mi někdo říkal, že jsem to měl ještě znovu připomenout a znovu co nejsrdečněji všechny pozvat také na závěr děkovné mše 31. prosince. To jsem neudělal. Říkal jsem si totiž: Kdo chce, přijde, kdo nechce, toho nebudeme přemlouvat. Ať se každý rozhodne svobodně. Pozváni byli přece všichni – v ohláškách to zaznělo dvě neděle po sobě, v časopisu to bylo napsáno měsíc předem. Kdo chtěl, tak to věděl a mohl přijít. A je lepší, aby litovali ti, co nepřišli, než aby litovali ti, co přišli 🙂
Když jsem měl odlétat do Ameriky, tak jsem dostal pár dobrých rad, např. tu, že se tam nabízí jen jednou a že člověk sám někdy musí požádat jako první. Jedni známí mi říkali i příhodu, kdy po parném dnu přišli do americké rodiny a tam jim nabídli a přinesli vychlazenou minerálku a oni, přestože se jim sbíhaly všechny sliny, tak jako správně vychovaní nejdříve odmítli. Američané tedy minerálky vzali, vrátili do ledničky a až do odchodu jim už nic k pití nedali. Stále si ten den dobře pamatují 🙂
A tak když ve farnosti uslyšíte nějaké pozvání, nabídku, výzvu či žádost o pomoc, tak to, PROSÍM, vezměte vážně. Může se stát, že příště už nic neuslyšíte. Akce či pobožnost, na kterou přijde málo lidi, už příště nemusí být. Nabídka se nemusí opakovat. A věci, ve kterých nebude nikdo ochoten pomoci, možná nakonec také nikdo neudělá. A byl by to smutný kostel bez květin, mikuláš bez Mikuláše a Vánoce bez betléma (například).
Jsme svobodní a můžeme dělat, co chceme. To je dobře. Problém je pouze v tom, že na tom, jak se rozhodneme, skutečně záleží.
Musíme chodit do kostela? (Slovo pro každého 2002)
To je trochu divná otázka a někdo by mohl říct: „Jistě. O tom snad nebudeme diskutovat.“ Proto to upřesním. Musí se chodit do kostela ve všední dny? Odpověď se zdá jednoduchá a jasná: Nemusí.
Člověk už si zvykl, že ve všední dny v kostele na mši svaté moc dětí ani střední generace neuvidí. Když ranní mše začíná v 8.00, kdy jsou děti ve škole a dospělí v práci, a večer mají zase děti kroužky a učení a rodiče spoustu práce a povinností doma. Přesto mne to vždy při nedělní dětské mši svaté, když je tam tolik dětí, že je člověk ani nemůže spočítat, napadá znovu a znovu: Kde jsou všichni přes týden? Proč nepřijdou? Protože se nemusí?
Teď byl týden prázdnin a tak by někdo doufal, že děti budou mít čas do kostela přijít. Ale jak jsme se s kaplany navzájem ujistili, ani jeden z nás si nevšiml, že by nějak dětí v kostele přes týden přibylo. Škoda. Přitom je to tak strašně důležité, aby rodiče s dětmi chodili na bohoslužby i přes týden. Proč? Právě proto, že se to nemusí.
Je nutné, aby děti viděly, že chodíme do kostela také tehdy, když nemusíme. Chodíme tedy proto, že chceme, že je to pro nás důležité, že po tom toužíme. Často rodiče říkají, že opravdu, ale opravdu, nemají přes týden čas, že to je dnes taková uspěchaná doba. Může být, nevím, nedokáži to posoudit. To musí vědět každý sám a je na to jednoduchá pomůcka: Pokud chci do kostela přijít i přes týden, ale nemohu, tak je mi to líto a když se naskytne příležitost, tak jí využiji a rád se v kostele zastavím. Pokud mi to líto není a nikdy ve svém rozvrhu přes týden chvilku na kostel nenajdu, tak jsou slova o práci apod. jen výmluvou a problém bude někde jinde.
Slyšel jsem a zdá se mi pravdivá tato zkušenost: Když rodiče chodí do kostela párkrát za rok, tak děti nebudou chodit vůbec. Když rodiče chodí každou neděli, tak se dá čekat, že děti občas do kostela přijdou, a pokud rodiče chodí do kostela několikrát za týden, tak mohou doufat, že pro jejich děti bude nedělní mše svatá samozřejmostí.
Volby (Slovo pro každého 2002)
Tak jsou tady opět volby. Co k tomu říct. Jistě uslyšíte a budete si moci přečíst v Katolickém týdeníku slovo biskupů. Mrzí mne ale, že se i mezi věřícími lidmi setkávám s názorem, že nepůjdou volit. Chápu je, ale zásadně nesouhlasím. Cožpak neberou vážně biskupy a církev, která jednoznačně mluví o morální povinnosti účasti ve volbách?
Jaký má význam účastnit se voleb. Vyjadřuji tím, že mi záleží na tom, jak to bude s naší zemí a s naší obcí vypadat dál, že mi záleží na tom, jak se budou mít mí spoluobčané. Zjednodušeně řečeno je základním motivem k účasti ve volbách láska k bližnímu. Pokud nejdu k volbám, tak tím naopak říkám, že je mi jedno, jak se budu mít já, jak se bude mít moje rodina, jak se budou mít moji sousedé. Že na ostatní lidi, prostě a jednoduše, kašlu.
Někdo řekne, že to stejně nemá smysl, že všechny politické strany jsou stejné a nikam to nevede, že je jedno, jestli je tam ten a nebo onen, že jedni jsou horší než ti druzí. V této chvíli nechci vysvětlovat, že skutečně záleží na tom, kdo má kolik hlasů v parlamentu a že i v politice jsou lidé čestní a poctiví. Zůstaňme klidně u toho výrazu „jedni jsou horší než druzí“ a běžme k volbám zvolit ty, kteří jsou „méně špatní“. A aby náš hlas nepropadl, tak vybírejme mezi těmi stranami, které se do parlamentu dostanou. Je pravda, že současné parlamentní politické strany mají za ty roky „na svědomí“ spoustu chyb, jedna vedle druhé (skutečně si nemají navzájem co vyčítat), ale i tak si pomocí pravidla „méně špatného“ můžeme mezi nimi vybrat.
Téma politiky a voleb by jistě zasluhovalo serióznější a delší článek, možná i na pokračování do několika čísel, ale v této chvíli chci jen popostrčit ty, kdo ještě s účastí ve volbách váhají a těm, kdo už se rozhodli, že nepůjdou, připomenout, že toto také patří do zpovědního zrcadla.
Sobotní večer (Slovo pro každého 2002)
Posledně jsem psal o tom, že příprava na nedělní mši svatou by měla začít už v sobotu večer. A jaká má být? U každého, či v každé rodině, to bude jistě trochu jiné. V podstatě jde o to, aby pro nás byl sobotní večer už nedělí – dnem času pro Boha, pro rodinu, pro osvěžení duše i těla. V kolik hodin tento „večer“ začíná, to si také musí rozhodnout každý sám. Myslím si, že naše svědomí jasně rozliší mezi tím, kdy se snažíme najít čas na Boha, a nedaří se nám to, a mezi tím, kdy se vymlouváme, že „ono se to nedá“, a žádnou snahu nemáme.
Zdá se mi tedy důležité večer zavčas skončit s prací a shonem a zároveň stihnout připravit vše na nedělní ráno. I za tu cenu, že nějakou práci budeme muset odložit až na příští týden. Padnout večer zničený do postele a pak muset v neděli v poklusu stihnout spoustu věcí ještě přede mší, protože na ně v sobotu už nebyl čas, to není dobrá příprava na mši. Pak se člověk nemůže divit, že při mši svaté myslí na…
Kdo se může účastnit sobotní večerní mše svaté, tak ji může využít jako přípravu na neděli. Jinak doporučuji rodině sesednout si kolem stolu, zapálit svíčku a přečíst si čtení zítřejší neděle (s malými dětmi třeba jen evangelium). Pak může otec dětem stručně a srozumitelně vysvětlit, o čem nedělní čtení jsou, a každý může říct, jak tomu sám rozumí. To může být jen pár obyčejných vět. Jde spíš o upřímnost a opravdovost než o vědecké bádání. To má své místo zase jinde. Na závěr pak může být krátká modlitba na konkrétní úmysly.
Která čtení se v neděli budou číst, můžeme zjistit např. v Katolickém týdeníku, v Nedělním misálku nebo v Misálu na každý den liturgického roku, kde také najdeme stručné úvody k jednotlivým čtením. Toto všechno a navíc i hlubší rozbor textů a kázání můžeme najít také na internetu na adrese: www.vira.cz/nedelni-liturgie/ Také jsou užitečné poznámky v Písmu Svatém a biblické komentáře. S malými dětmi je dobré vzít si na pomoc obrázkovou Bibli. A pokud narazíte na věci, se kterými si nebudete vědět rady, tak se nebojte zeptat, třeba při Besedách nad Katechismem.
A co televize? To by bylo na dlouhé psaní. Teď jen jeden postřeh. Je takové pravidlo: „Jaký večer, takové ráno. S čím usínáš, s tím se probouzíš.“ Jen málo filmů je takových, že v jejich náladě chce člověk usínat a vstávat. Na ty ostatní je pak lépe se nedívat nebo po nich ještě „vklouznout“ do správné nálady modlitbou či zmíněným čtením Písma. (Pokud to po takovém filmu ještě vůbec jde.) Stejně tak asi známe, jak se člověku „dobře“ vstává, když to večer „trochu“ protáhl. Podobně můžeme zvažovat účast na různých sobotních večerních akcích. Ty pěkné mohou pěkně zapadnout do neděle jako dne osvěžení duše i těla, ale jiné nám spíš neděli rozbijí. V tom ale budete mít nejspíš více zkušeností než já 🙂
Myslím si, že snaha prožít sobotní večer jako začátek neděle se nám bohatě vyplatí.
Katastrofa v Asii (Slovo pro každého Leden 2005)
Není příjemné dívat se na velké neštěstí druhých. A dokáži si představit otázky, kterými nás nevěřící mohou zahrnout. Ani pro věřícího člověka není lehké srovnat se s existencí zla, natož tak pro ně. Jistě existují moudré odpovědi na lidské námitky proti Bohu, který dopouští něco tak zlého, ale asi nejmoudřejší je mlčet. Věřit neznamená mít odpovědi na všechny otázky a rozumět všemu. Věřit může znamenat pravý opak: „Nerozumím a nechápu, ale přesto Ti důvěřuji, protože Tě znám.“
Ptát se, kde byl Bůh, když se to stalo, může být jenom záminkou a útěkem před otázkou, kde jsem byl já, co jsem udělal já. Nebo v tomto případě spíše před otázku, co udělám, protože teď pomáhají všichni, ale za půl roku, kdo bude ochotný pomáhat lidem, kteří jsou na tom nesrovnatelně hůře než my. Tito lidé totiž na tom byli nesrovnatelně hůře už předtím. Změní tato katastrofa naše srdce k lepšímu? Pokud ano, může to být jedna z odpovědí na otázku, proč se to stalo. Pokud ne, tak nám to jenom potvrdí, že problém není v Božím srdci, ale v našich.