Úvod
V posledních letech se v církvi velmi mluví o potřebnosti katecheze dospělých, s čímž souhlasím. Zároveň se zdá, že příliš nevíme, jak na to. Zjednodušeně řečeno: „Nic takového nás v semináři neučili.“
Katecheze pro dospělé dělám od té doby, co jsem knězem; není to zas tak dlouho – jen osm let. Dělám je svým způsobem, o kterém netvrdím, že je nejlepší či jediný, ale který se mi osvědčil. Protože se mne někteří kněží ptali na to, jakým způsobem tyto katecheze probíhají, tak chci nabídnout svoji zkušenost. Snad může být inspirací.
Výchozí předpoklady
- Myslím si, že katecheze musí být soustavná, aby byla účinná. Proto nepokládám za katechezi různě organizované přednášky např. Křesťanskou akademií (ať už českou či moravskou 🙂 Nic proti přednáškám, ty mají svůj význam, ale myslet si, že jimi lze nahradit katechezi, je omyl.
- Myslím si také, že katecheze by měla vést účastníky k aktivní účasti. Proto nepokládám katechezi, která spočívá pouze v předávání informací ze strany katechety (kněze), za dobrou. Myslím si, že je třeba vtáhnout účastníky do diskuse, vést je k vlastnímu přemýšlení a kladení otázek.
- Myslím si, že v katechezi nejde jen o informace. Proto pokládám za důležité také celkovou atmosféru ve skupině a úzký kontakt se životem (ve farnosti, obci či rodině).
Rub předchozích požadavků
- Důraz na soustavnost katecheze má svůj rub v tom, že je řada farníků, pro které není reálné (objektivně či subjektivně) účastnit se pravidelných setkání. Tito jsou bohužel tímto požadavkem vyřazeni. Proto jistě stojí za to mít ve farnosti další aktivity (přednášky, duchovní obnovy apod.) spíše „jednorázového charakteru“, které mohou být nabídkou pro kohokoliv. Snad časem dojdou i tito farníci k poznání, že chtějí něco „pořádného“ a že se vyplatí obětovat tomu svůj čas.
- Důraz na aktivní zapojení má svůj rub v tom, že je řada farníků, kteří se nedokáží z osobních důvodů vyjadřovat před ostatními a plnohodnotně se zapojit (ostych, nižší vzdělání či inteligence apod.). Tito se bohužel tímto požadavkem dostávají do těžké situace – mohou se sice účastnit (aktivní účast není vynucována), ale cítí, že jejich účast není plnohodnotná, což je pro ně nepříjemné. Myslím si, že nelze úroveň katecheze snižovat na úroveň těch „nejslabších“. Zároveň není třeba dělat farní katechezi na kdovíjak vysoké úrovni – to je úkolem teologických fakult a tyto nabídky v církvi již dlouhou dobu existují.
- Důraz na vztahy ve skupině a spojitost s životem má v sobě jedno malé úskalí, že problémy života farnosti, obce či vzájemných vztahů se mohou přenášet do společných setkání a ovlivňovat (i negativně) katechezi. Mluvit o víře a morálce čistě teoreticky je bezpečnější, než se snažit reagovat na skutečné situace a vysvětlovat aktuální spory či otázky. V rámci katecheze se tak může např. vynořit klasický spor ohledně podávání na ruku či politických aktivit farníků nebo vzájemné antipatie účastníků apod. Pokud se podaří tyto nebezpečí zvládat, tak mohou být společná setkávání „školou“ společného soužití ve farnosti.
Praktický průběh
Setkání bývají jednou za čtrnáct dnů. Setkávat se každý týden se mi zdá příliš náročné. Setkávat se jednou za měsíc se mi zdá příliš málo, protože deset setkání za rok se asi nedá označit za soustavnou katechezi. Uvažoval jsem o tom, že po nějaké době (např. dvou letech) by bylo možné přejít na setkávání jednou za tři týdny – po té, co se už vytvořilo zaběhnuté společenství. (Doplněno v roce 2013: Stále zůstáváme na frekvenci jednou za dva týdny, občas kvůli svátkům či výjimečným akcím je setkání po třech týdnech.)
Setkávání nefungují o prázdninách a svátcích. Protože každý chce nějakou tu dovolenou, má akce v rámci rodiny, a navíc je asi vhodné dát si pauzu, aby se účastníci neunavili několikaletým stereotypem a opět se těšili na pokračování setkání v září. Slyšel jsem, že v některých vesnických farnostech mají faráři vyzkoušeno, že setkávání jsou možná jen mimo období polních prací asi od října/listopadu do března/dubna. Můj přístup je takový, že setkání jsou od září do června s tím, že ten, kdo chce, tak si čas jednou za čtrnáct dnů najde. Pro začínající katechezi je ale asi skutečně vhodnější ten říjen či listopad.
Setkání trvají 90 až 120 minut. Když už se lidé sejdou, tak se mi zdá škoda, aby to bylo jen na hodinu. Oficiálně počítám na setkání hodinu a půl s tím, že když jsou otázky či vhodná atmosféra, tak se setkání protáhne až na dvě hodiny. (Doplněno v roce 2013: Většinou se protáhne setkání maximálně na 100 minut.)
Setkání začínáme a končíme modlitbou. U společenství věřících lidí asi samozřejmost. V některých skupinách to bývala modlitba večerních chval na začátek se spontánními přímluvami a v jiných jen krátká modlitba Otčenáše. Na závěr vždy krátká modlitba. Vycházím z toho, že ke společné modlitbě se scházíme ve farnosti často a proto není nutná dlouhá modlitba. Výhledově uvažuji, že i v těch skupinách, kde začínáme jen Otčenášem, bychom zavedli spontánní přímluvy, ale zdá se mi, že to chce ještě čas. Příležitostí k různým společenstvím modlitby většinou mají věřící dost (zvláště ve městech), ale nabídky pravidelné katecheze dospělých je zatím v církvi málo. (Doplněno v roce 2013: Ve většině skupin začínáme spontánními přímluvami zakončenými Otčenášem).
Základem je Katechismus katolické církve. Jeho zakoupení účastníkům doporučuji, ale není to nutné. Probírám ho tím způsobem, že s občasnými citacemi textu katechismu vysvětluji postupně jednotlivá témata. Samotný text Katechismu je příliš náročný a nezáživný; vlastními slovy může člověk věci říct srozumitelněji a vybrat to, co se mi zdá pro lidi zajímavé, důležité či aktuální. Myslím si, že solidnější text než Katechismus katolické církve nemáme. (Doplněno v roce 2013: Už delší dobu používám místo Katechismu jeho stručnější verzi Kompendium, text je srozumitelnější a přístupnější.)
Výklad doplňuji příklady ze života a také trochou humoru. Myslím si, že samotný výklad by byl pro normální farníky příliš nezáživný a náročný. Doplnění o konkrétní příklady, zajímavosti a humor považuji za jeden ze základů úspěchu katecheze. Účast na setkání je samozřejmě pro dospělé dobrovolná a tak musí mít nějaké důvody, proč tam chodit, musí se jim na setkáních líbit. Mám zkušenost s unavenou a „zahoustlou“ atmosférou, kdy se mi vzhledem k tématu nedařilo výklad dosti „zpříjemnit“ a tuším, že kdyby tak probíhala všechna setkání, tak by brzy většina účastníků přestala chodit.
Katechismus začínám probírat od morálky, protože tato část se mi zdá pro lidi nejzáživnější a nejbližší každodennímu životu. První setkání jsou o rozdílu mezi zlem a hříchem, o svědomí (řeč se většinou stočí také ke svátosti smíření) atd. Tady je možné dát mnoho příkladů ze života, různých „špeků“ apod. (Doplněno v roce 2013: Někdy také začínám prostě od začátku Kompendia dogmatikou, na praktické morální otázky často dojde v diskusi.)
Setkání probíhají formou „besedy“. Základem je sice můj výklad, ale ten doplňuji svými otázkami na farníky a dávám také prostor jejich otázkám a tomu, aby mohli vyjádřit svůj názor. Setkání se tak stávají živějšími a aktuálnějšími. Reakce farníků také usměrňují můj výklad a vidím, co je třeba zdůraznit, znovu vysvětlit apod.
Na začátek dávám prostor pro jakékoliv otázky farníků. Dříve než pokračujeme ve výkladu Katechismu, tak se ptám, jestli má někdo nějakou otázku, téma nebo něco zajímavého slyšel či viděl, co by stálo za to, abychom o tom společně mluvili. Někdy nejsou žádné otázky a někdy se naopak stane, že k probírání katechismu se nakonec ani nedostaneme. Farníci tak mají prostor zeptat se na cokoliv a já slyším, co by je zajímalo a vidím, co jimi „hýbe“.
Při setkáních sedíme v kruhu kolem stolu. Pěkně to vyjadřuje charakter „besedy“. Umožňuje to vzájemný vizuální kontakt a mimoslovní komunikaci. Stůl slouží na odložení knihy a materiálů a zároveň nenechává lidi tak „vystavené“ pohledu druhých. Uprostřed může být zapálená svíčka.
Setkání se účastní skupiny asi od 7 do 20 lidí. Optimální počet se mi zdá 12 až 15 účastníků. Menším počet než deset lidí je u vytíženého kněze mrhání časem (byla setkání, kdy přišli třeba jen 4 lidé) a pro besedu je takový počet příliš malý – setkání pak dostává spíše charakter „rozhovoru“ a skupinka se stává příliš osobní a častěji se „zavykládá“. Při větším počtu než dvacet lidí je obtížné dát všem prostor a setkání dostávají spíše charakter „přednášky“.
Posílávám otázku „po řadě“ pro všechny. Jednou z forem zapojení farníků je otázka, ke které se mají postupně všichni vyjádřit. Dá se tak prostor i těm, kteří by se sami do diskuse nezapojili. Zdůrazňuji, že není nutné odpovídat, je možné zakroutit hlavou a účastníka přeskočíme. Většinou se jedná o otázky „diskusní“ a „otevřené“, na které není nějaká jednoznačná odpověď nebo u nichž je přijatelné, že někdo odpoví špatně nebo neví. V reakci na jednotlivé odpovědi se snažím „souhlasit a akceptovat a případně dovysvětlit“, co bylo řečeno. Cílem je, aby se nikdo nemusel bát říci svůj názor a i špatný názor aby nebyl „odsouzen“. Pokud je třeba nějaký názor korigovat či odmítnout, tak se snažím, aby toto odmítnutí pokud možno nezasáhlo přímo člověk, který takový názor řekl.
Pohoštění při setkáních se neosvědčilo. Pohoštění vítám při výjimečných příležitostech jako je „poslední hodina“, ale chystání pohoštění i jeho konzumace rozmělňuje výklad a i diskusi vede spíš k „vykládání“ a proto při pravidelných setkáních není vhodné. Snad by šlo rozdělit setkání na dvě poloviny: nejdříve probírat a pak nachystat pohoštění a vykládat si. Toto ale nedělám, protože vidím, že účastníci chodí se zájmem o výklad a diskusi a pohoštění k udržení „návštěvnosti“ není nutné.
Poznámky
Setkání slouží také jako příprava na biřmování. Pro ty dospělé farníky, kteří ještě svátost biřmování nepřijali, jsou „Besedy nad Katechismem“ zároveň přípravou na biřmování.
Z počátečního počtu účastníků během doby zůstala asi polovina. Většinou při nabídce katecheze dospělých přijde nejdříve relativně hodně zájemců, protože je to něco nového, co nikdy nebývalo a řada lidí po něčem takovém dlouho toužila. Pak zjistí, o co konkrétně se jedná (což některým nemusí sedět) a jak je náročné chodit pravidelně. Navíc po roce či dvou může přijít i jakési omrzení. Nevadí tedy, když na začátku je skupina větší – časem se samovolně zmenší. Jednou jsem musel kvůli velkému zájmu udělat dvě souběžné skupiny, které ale pak po dvou letech bylo možné sloučit do jediné. Tento úbytek zájemců pokládám za přirozený.
Někdy je diskusi nutné usměrňovat. Většinou je problém lidi přimět k tomu, aby se vyjadřovali a aktivně se zapojili. Jindy naopak diskuse uteče úplně vedle a musím ji ukončit (např. nikam nevedoucí nadávání na politiky). Pravidelně se stává, že někdo z účastníků by pořád a pořád mluvil a tak je třeba ho přerušit a dát prostor i jiným. Někdy hrozí, že diskuse přeroste v hádku a nezbývá, než autoritativně spor rozhodnout nebo useknout a říct, že „to tady řešit nebudeme“.
Paradox deklarovaných a skutečných cílů setkávání. Když vysvětluji farníkům náplň „Besed nad Katechismem“, tak říkám, že se scházíme na prvním místě kvůli probírání Katechismu Katolické církve, tedy systematickému vzdělávání. A přitom že mají také možnost zeptat se mne na cokoliv, co je zajímá, a případně také na věci z farnosti. Zdá se mi, že ve skutečnosti je to pak s důležitostí těchto věcí právě naopak. Jako důležitější se ukazuje to, že setkání jsou místem prožívání křesťanského a farního společenství, domlouvání akcí, vysvětlování pastoračních, liturgických a organizačních věcí ve farnosti, příležitostí pro farníky vyjádřit se k životu farnosti a příležitostí zeptat se na všechno, co je pálí či zajímá. Teprve na druhém místě je pak ono systematické vzdělávání. Že by skutečná katecheze byla spíše o životě než o nauce? 🙂
Doufám, že těchto několik jednoduchých postřehů a zkušeností bude pro některé inspirací a povzbuzením věnovat se katechezi dospělých.
Přerov, 26. 8. 2003