Bůh zjevuje Mojžíšovi své jméno: Jsem, který jsem. Můžeme to chápat jako zásadní vyjádření Boží existence. Ono Boží “JSEM” je totiž podstatně jiné, než lidské “jsme”. Boží bytí je ta pravá existence, naše bytí je jaksi druhotné až nepodstatné. Lidově řečeno my lidé “teď jsem a za chvíli být nemusíme”, stejně tak jako celý stvořený svět může být či nemusí, vše může skončit. Bůh narozdíl od stvořeného světa prostě “JE” a to bez jakéhokoliv omezení a to, že by “nebyl” je nemyslitelné. Svoji vlastní lidskou existenci můžeme chápat jako Boží dar, když Bůh nám ze svého bytí jakoby část předal a tím nás povolal k životu.
Také ovšem můžeme ono “Jsem, který jsem.” chápat v existenciálním smyslu jako nejpřesnější výpověď o tom, kdo pro nás vlastně Bůh je. Běžně mluvíme o Bohu a Boží význam pro náš život popisujeme slovy: Stvořitel (děkujeme za dar života), Milosrdný otec (děkujeme za odpuštění a pomoc), Pán světa (skláníme se před Boží vůlí) apod. To vše je správně. Ale někdy se člověk může dostat do situace, kdy je toto vše pro něj osobně nedůležité, je tak “zničen” tíhou života, že nedokáže už takto o Bohu přemýšlet a nedokáže vidět v něm Milosrdného otce tváří tvář vlastní nemohoucnosti či bolesti či zlu. Tehdy pak zůstane pro člověka Bůh právě tím jediným: “Tím, který JE.” Člověk nedokáže nic jiného, než vnímat, že Bůh je, ostatní mu v té chvíli přijde jako příliš vzdálené a bezvýznamné. Jedinou jistotou je poznání, že Bůh JE. Tady, teď, se mnou.
Toto prožívání Boží přítomnosti je ovšem zároveň tou nejlepší formou modlitby. Vědomí Boží blízkosti můžeme mít 24 hodin denně za jakýchkoliv okolností života. Lety křesťanského života se právě toto učíme. Snad se dá říct, že ten, kdo se naučí být neustále s Bohem, je vlastně v nebi už teď. Protože podstatou nebe je to, že Bůh je nám blízko a my to zakoušíme.
Kázání: Čtvrtek 15. týdne, cyklus 1, Ex 3,13-20