Boží milosrdenství

Dnešní biblická čtení nám připomínají Boží milosrdenství. V prvním čtení slyšíme, jak Bůh odpustil Izraelitům i ten nejtěžší hřích: odpad od víry a klanění se bůžkům. V druhém čtení svatý Pavel dává sám sebe za příklad Božího milosrdenství, když jemu, hříšnikovi a pronásledovateli křesťanů, Bůh odpustil a dokonce si ho vybral za apoštola. V evangeliu Ježíš ukazuje Boží milosrdenství v příběhu o marnotratném synu.

Je pro nás samozřejmé, že Bůh je milosrdný, ale na druhou stranu Božímu milosrdenství málo věříme a málo mu rozumíme.

Někdy si pleteme milosrdenství se slabostí. Tak to bývá mezi lidmi, že některé projevy milosrdenství a odpuštění jsou ve skutečnosti projevem lidské slabosti. Člověk si je vědom, že nemá moc druhého změnit či si vynutit spravedlnost a tak druhému "odpouští". Člověk nemá dostatečně silnou pozici a tak mu nezbývá nic jiného, než být velkorysý, ledacos zkousnout a odpustit a například od svých nadřízených přijmout i křivdy či urážky. K pochopení a uvěření v Boží milosrdenství je tedy nutné poznání Boží absolutní moci a svrchovanosti. Bůh neodpouští ze slabosti, ale ze své lásky.

Někdy se lidé diví tomu, že Bůh je často ve Starém zákoně ukazován jako tvrdý vládce, který lidský hřích ostře trestá, ať už vodou potopy, nemocí či dokonce smrtí. Jsme zvyklí na Ježíšova slova o milosrdném Otci a starozákonní pohled na Boha je nám vzdálený. Když se ale zamyslíme, tak jasné slovo o Boží neomezené moci bylo a je velmi důležité. Lidé dříve potřebovali mít zkušenost Boha, před kterým je třeba se sklonit. Vidíme to i dnes v mentalitě arabského světa, že Bůh musí být tvrdý absolutní vládce, jen takového člověk uzná za hodného úcty a poslušnosti. Milosrdný Bůh by byl Bohem slabým, proto bylo Ježíšovo poselství o milosrdném Otci ve své době tak radikální a nové. První křesťané vyrůstali s pevným přesvědčením, že Bůh je nejmocnější a je svrchovaným vládcem celého světa. Díky tomu dobře chápali, že Boží odpuštění je svobodným projevem Boží lásky.

Dnešní doba se snaží Boha "zbavit Jeho moci" a lidem chybí bázeň před Bohem. To má bohužel za následek, že Boží milosrdenství často bereme jako jakousi Boží povinnost, než abychom si uvědomovali, že je Božím velkorysým darem člověku. Člověk, který kritizuje Boha za to, že dovolí existenci tolika zla ve světě, se nejen troufale staví proti Boží prozřetelnosti, ale zbavuje se možnosti poznat a zakusit Boží milosrdenství. To dobré v životě pokládá za samozřejmost a nezná pocit hluboké vděčnosti. Narozdíl od člověka, který ví, že "může být zle", a raduje se z každé maličkosti.

Druhou podmínkou k poznání Božího milosrdenství je poznání vlastní hříšnosti a slabosti. Jasně to vidíme na příkladu toho staršího syna. Ten pokládá sám sebe za dobrého. Vždyť on přece vždy otce poslechl, pracuje tak, jak se mu řekne, nikdy nic špatného neudělal. Nechápe otcovo milosrdenství, protože on nikdy nazažil, že by sám milosrdenství potřeboval. Nakonce i ten mladší syn před zkušeností vlastního selhání nechápe potřebnost milosrdenství a naopak se dožaduje "spravedlnosti" a žádá, aby dostal ten díl majetku, který mu patří. Teprve zkušenost hříchu a slabosti způsobí, že je mladší syn schopen uvidět milosrdenství svého otce a s pokorou a vděčností tento dar odpuštění přijmout.

Dnešní společnost nabádá lidi k přehnanému sebevědomí: "Já jsem schopný, dobrý a to zlé je vždy vina těch druhých." My křesťané jsme na tom o trochu lépe, protože víme, že "nikdo není bez hříchu". Bohužel i u křesťanů často chybí opravdové přiznání si vlastní hříšnosti a slabosti. Třeba se i vyznávají ve zpovědi ze svých hříchů, ale kolikrát jsou to jen takové "maličkosti", v kterých "přece chybuje každý", ale jinak se pokládají za slušné, poctivé a dobré lidi. Označuje se to slovem "samospasitelnost". Já si stačím sám. Dokonce je v lidech dnešní doby přesvědčení, že mají nárok na šťastný život, šťasné manželství, že musí mít úspěch a musí být zdraví a žít život bez těžkostí. Když tomu tak není, tak hledají vinu u druhých či kritizují samotného Boha. Teprve zkušenost "opravdového" hříchu a "nepřekonatelné" slabosti otvírají v člověku prostor k přijetí Božího milosrdenství.

Co je to milosrdenství? Milosrdenství znamená, že láska je silnější než zlo. Že na zlé odpovídáme dobrým. Že odpouštíme i "neodpustitelné". To je pro lidi velmi těžké a někdy i nemožné. Odpuštění vždy něco stojí, milosrdenství není zadarmo. Odpustit znamená snést křivdu, unést pomluvu, přijít o peníze apod. V podobenství to otce stojí ten majetek, který dává svému synovi znovu k dospozici. V reálném životě se zdá, že odpouštění a milosrdenství musí mít nějakou hranici. Kdyby otec z podobenství měl více synů a tak jednal se všemi, tak o všechen svůj majetek přijde během několika let. Cítíme, že lidské odpuštení má své hranice. Ale u Boha tomu tak není, Boží milosrdenství je bez hranic, je silnější než jakékoliv zlo.

Nevyslovenou pochybností je to, že Bůh přece nemůže utrpět žádnou újmu, On je tak mocný, že ani žádný majetek, zdraví či cokoliv jiného vlastně nepotřebuje. Pro Boha je tedy odpouštět velmi snadné. Ale to není pravda. Také Boha jeho milosrdenství něco stojí. To je tajemství víry, které poznáváme díky biblické zprávě o Kristově utrpení a smrti. Pro Kristovu smrt na kříži jsou nám odpuštěny hříchy. Toto Boží utrpení je pro nás rozumem těžko pochopitelné, ale je vlastně zcela logické, protože přece víme, že každé odpuštění něco stojí. Boží milosrdenství vytrysklo z probodeného srdce Kristova.

Proč je důležité uvěřit a porozumět Božímu milosrdenství? Protože do té míry, do které se nám to daří, do té míry jsme naplněni vděčností, pokojem a nadějí. Zkušenost Božího milosrdenství zároveň neodolatelně láká člověka k napodobování. Obdarováni Bohem toužíme obdarovat druhé.

Kázání: Neděle 24. týdne, cyklus C, Ex 32,7-11.13-14, 1 Tim 1,12-17, Lk 15,1-32

Církevní rok:

Klíčová slova:

Hodnocení: 
9
Vaše hodnocení: Žádné Průměr: 9 (1 hlas )