Blahoslavení jste

Většinou, když čteme blahoslavenství, tak je vnímáme jako výzvu ke křesťanské dokonalosti. Jako nedosažitelný ideál, ke kterému se chceme přiblížit. Na dnešní text se ale můžeme podívat také jinak.

"Ježíš se zahleděl na učedníky a řekl: Blahoslavení, vy chudí, hladoví, kdo pláčete..." Tento text spíš vyznívá jako Ježíšovo ujištění, že jeho posluchači jsou teď a tady blahoslavení, tedy příjemci Božího požehnání. Požehnání, které se naplno projeví v budoucnosti, ale Ježíš je ujištěje, že Bůh je s nimi už teď.

Proč jsou blahoslavení? Protože trpí, mají problémy a bolesti? To by někoho mohlo napadnout, protože v lidech je jakási představa, že všechno ve světě se vyvažuje a že vše směřuje k jakémusi vyrovnání. Tedy, že když je člověku zle, tak musí být v budoucnu dobře. Podobně jako se někdy bojíme, že když je nám dobře, tak přijde něco zlého. Taková představa je ovšem nekřesťanská. Vychází možná z psychologického subjektvního prožívání štěstí a neštěstí, kdy k člověku jakési to "nahoru-dolů" patří. A jsou v tom asi i pohanské kořeny, kdy v řadě nekřesťanských náboženství byla živá ona představa sil dobra a zla, které jsou v neustálém zápase, dobrých a zlých bohů, či jakési nevyhnutné rovnováhy mezi zlem a dobrem. Židovsko-křesťanská tradice se v tomto ovšem zcela jasně odlišuje: Bůh je jen jeden a je dobrý, zlo není rovnoceným protivníkem Boha a přestože ten Zlý v našem lidském světě proti všemu dobrému bojuje, tak silou Boží moci je nakonec vždy poražen.

Důvod blahoslavenství není v tom, že lidé trpí a mají v životě těžkosti. Byla tehdy celá řada dalších lidí, kteří to měli těžké, ale kterým Ježíš blahoslavení neříká. Komu? Neříká to těm, kdo kolem Něho nejsou. Za blahoslavené prohlašuje ty, kdo přicházejí za Ním a poslouchají Jeho slovo. Proto jsou blahoslavení, protože i v těžkostech života (právě v těch těžkostech) přicházejí ke Kristu a u Něho hledají naději.

Přitom my lidé mnohem častěji máme sklon se s problémy a bolestmi života vyrovnávat jinak. Nejdřív se snažíme to bolestné ignorovat a popírat: "Nic se nestalo. To mi nevadí. Tak to není." Pak jsme v pokušení svalit vinu na druhé, případně na Boha. Jsme v pokušení zlo oplácet, mstít se či zchladit si žáhu na druhém. Nebo jindy hledáme jakousi útěchu v různých požitcích. Často jsou lidé v bolesti agresivní, nerudní či naopak upadáme do apatie a rezignace. Někdo propadá zoufalství či si dokonce sáhne na život. Těch lidských způsobů "vyrovnání se" s těžkostmi je celá řada. Nakonce ovšem žádný není východiskem.

Co je třeba udělat? Zůstat s Kristem. V těžkosti, bolesti být s Ježíšem, naslouchat Jeho slovu s nadějí. Většinou se tím hned naše problémy nevyřeší, ale často začneme cítit, že jsme na tom správném místě.

Kázání: Středa 23. týdne, Lk 6,20-26

Církevní rok:

Hodnocení: 
0
Zatím nikdo nehodnotil.