O pokoře

Vysvětlit, co je to pravá pokora, je velmi těžké. Skoro tak těžké, jako být skutečně pokorným.

Pokora má jistě jakýsi vnější rozměr, nějak se projevuje navenek, byť často viditelnější je lidská pýcha a samolibost. Tak Ježíš v evangeliu kritizuje nedostatek pokory těch, kteří chtějí uchvátit ta lepší místa, protože se pokládají za lepší než druzí. Ano, jejich pýcha je vidět, ale někdy není tak snadné podle vnějšího jednání poznat to, jaký je člověk uvnitř. Třeba právě s tou hostinou. Já se spíše setkávám s tím, že lidé si nesedají dopředu, ale spíše postávají kolem, čekají, kdo si sedne jako první a kam... Nebo si sedají dozadu, ale často ne jako výraz pokory, ale spíše jako výraz maskované ješitnosti s očekáváním, že hostitel si jich bude muset všimnout a pěkné uvést dopředu a tak jejich důležitost ještě více vynikne. Často se za pokorným jednáním schovává pyšné srdce, někdy tak maskované, že ani člověk sám si míru své ješitnosti neuvědomuje.

Také záleží na povaze. Někdo navenek působí pyšně, sebejistě a arogantně a přitom to v srdci vůbec takto necítí a nemyslí. A jiný se navenek projevuje pokorně a nesměle, ale v srdci se pokládá za lepšího než všichni kolem. Je ovšem pravda, jak nám naznačuje začátek prvního čtení, že pokorné jednání nám získává přátele, kdežto pýcha druhé odpuzuje. Proto je důležitý nejen vnitřní postoj našeho srdce, ale také to, jak se projevujeme navenek. Je tedy dobře snažit se o pokorná slova i skutky.

Pokora je zásadně spojena s našimi vztahy k ostatním. Přemýšlet o pokoře a pýše jenom v kontextu našeho vlastního prožívání nikam nevede. Pyšný člověk je ten, kdo se povyšuje nad druhé a tím zákonitě druhé ponižuje. Pokorný člověk je naopak ten, kdo dokáže mít pravdivé vztahy k druhým. Nejde o to se ponižovat nebo druhé kolem sebe vidět jako bezchybné supermany. Ten základní pozitivní postoj úcty k druhým (i sobě) totiž nestojí na lidských schopnostech či zásluhách, ale na skutečnosti, že jednomu každému z nás dal Bůh život a že každého z nás Bůh miluje, proto máme všichni stejnou důstojnost před Bohem.

Když Bible mluví o pokoře, tak vždy směřuje k tomu nejdůležitějšímu: Našemu vztahu k Bohu. Opravdový vztah k Bohu stojí na pokoře a naopak pyšný člověk nikdy nemůže zcela přijmout Boha do svého srdce (protože má srdce plné sama sebe). Říká se, že pokorný člověk je ten, kdo pravdivě vidí sám sebe. Vím, kdo jsem. Jsem jen člověk a Bůh je Bůh. Pyšný si tyto věci plete. V sobě chce vidět Boha a z Boha by chtěl mít svého služebníčka. Vždyť to byl ten hřích Adama a Evy, že chtěli být jako Bůh. I dnes mnozí lidé "sesadili Boha z trůnu", aby mohli zaujmout jeho místo.

Ono "vidět sebe pravdivě" neznamená dělat se horším, než jsme. Když nás například známí požádá o pomoc a my ho odmítneme se slovy: "To já neumím, to nedokáži, je mi líto, ale v tom ti nejsem schopen pomoci." Je to pravdivé a pokorné? Pokud to umíme a můžeme, tak nikoliv. Takové "pokorné odmítnutí" může být spíše než projevem pokory, projevem naší lenosti, naší nelásky a dokonce i naší pýchy. Děláme se neschopnými, ale ve skutečnosti si v duchu myslíme: "Kvůli tobě se namáhat nebudu, ty mi za to nestojíš, své úžasné schopnosti nedám do služeb tobě, to je raději nepoužiji vůbec."

Vidět se pravdivě je velmi důležité. Je třeba poznat, co dokáži a co naopak není v mých silách. V tom je pravá životní moudrost. Pokud se totiž snažíme o něco, co je nad naše síly, tak tím jenom ztrácíme čas, ono se to stejně nepodaří a my propadneme zklamání nebo až zoufalství či zlobě. Naopak, pokud se nesnažíme o to, co bychom mohli zvládnout, tak se náš život nerozvíjí a nikam nevede. Nemáme se snažit ze sebe dělat někoho jiného, než jsme. Naopak. Máme být tím, kým jsme. Pyšný člověk ovšem sebe vidí nepravdivě a tak je plný vnitřního napětí mezi skutečností svého bytí a tím, kým by chtěl být. Pokorný člověk žije ve vnitřní harmonii. Ví, čím může pomoci druhým, ví, co zvládne sám a ví, v čem musí požádat o pomoc druhé nebo samotného Boha. Pokorný se nestydí poprosit. Pokorný přijímá tu skutečnost, že ho Bůh stvořil tak, že potřebuje pomoc druhých a potřebuje pomoc Boží. Nevadí mu to, naopak, právě v Boží pomoci vidí způsob, jak překročit hranice své vlastní omezenosti.

Na tom postoji pyšného člověka "Já jsem lepší než druzí." totiž není nejhorší to "lepší než druzí". To může vést i k dobrému. Pokud to, že něco umím a dokáži lépe než ostatní, nebo že mám důležitější postavení než ostatní, pokud toto beru jako důvod, abych na sebe vzal více odpovědnosti a abych pomáhal těm méně zdatným, tak to přece je dobrá věc. Skutečně můžeme být v ledasčem lepší než druzí. Ale pokud si uvědomujeme, že "Komu bylo více dáno, od toho se více očekává.", tak se o své obdarování dělíme s druhými.

Nejhorší je totiž to "Já". Pyšný člověk je pořád jen to "Já". Jak mně se daří. Jestli já jsem úspěšný. Jak mne druzí oceňují. Jestli já jsem šťastný. Jak se já cítím. Apod.

Realisticky řečeno: S přibývajícími životními zkušenostmi, roky a nemocemi člověk chtě-nechtě přijde o to "lepší než druzí". Kolikrát nás realita života opravdu hodně pokoří a nakonec člověk může zůstat zcela odkázán na pomoc druhých a stane se naopak "nejslabším ze všech". Bohužel ani v takové situaci nemusí přijít o to své pyšné a sebestředné "Já". Takže stále přemýšlí: "Jaký já jsem chudák. Co se mně to stalo. Jak mne nikdo neoceňuje a nikdo mne nemá rád."

Z pýchy pak vyrůstá zloba, zapšklost a nakonec i nenávist ke všemu, ke všem a k Bohu samotnému. Tam, kde pokorný člověk vkládá svůj život Bohu do rukou, tam pyšnému nezbývá vůbec žádné východisko. Z takové pýchy pak nevede jiná cesta, než zázračné obrácení srdce, za což se můžeme pouze modlit.

Kázání: Neděle 22. týdne, cyklus C, Sir 3,19-21.30-31, Lk 14,1.7-14

Církevní rok:

Klíčová slova:

Hodnocení: 
10
Vaše hodnocení: Žádné Průměr: 10 (1 hlas )