Slavení svátků

Na první poslech se může zdát dnešní první čtení nezajímavé, příliš popisné. A koho dnes zajímá, jak židé kdysi slavili své svátky? Přesto ve slovech Bible můžeme najít mnoho poučného pro naše slavení dnes.

První, co se opakovaně zmiňuje, je příkaz o svátcích nepracovat. Nejde jen o to, že člověk potřebuje odpočinek. Vyjadřuje to, že opravdové slavení není možné "při práci". Slavit je něco jiného, než odpočívat. Skutečné slavnosti musí člověk věnovat své síly i čas. A to nejde jen ve chvilce mezi jinými úkoly. Je třeba vše odložit a věnovat se slavení naplno. Kolik slavností jsme si sami zkazili nebo jiní nám zkazili, protože nebyli přítomni naplno a opravdově neslavili.

Nepracovat může souviset s ještě jednou věcí. V pracovním životě jsou mezi lidmi velké rozdíly. Někdo je nadřízený, někdo podřízený. Někdo nese odpovědnost a někdo se zkouší životem prokličkovat. Někdo se snaží prodat co nejdráž a jiný nakoupit co nejlevněji. Někdo je důležitý a jiný ne. Když přijde svátek, život se zastaví a všichni jsme si rovni a máme k sobě blíž. U nás to silně zažíváme asi jen o Vánocích, kdy skoro všichni prožívají štědrovečerní večeři stejně. O Vánocích jakoby ten pracovní i politický život byl zapomenut a všichni sedíme kolem stolu jako děti-rodiče-prarodiče-blízcí. Slavení má tedy přispívat k prožívání jednoty v rodině a společnosti. Ty bariéry mezi lidmi, které tak snadno vznikají díky konfliktům běžného života, mají být na chvíli zapomenuty nebo ještě lépe nahlodány či rozbořeny ve chvílích sounáležitosti společného slavení.

Tím se dostáváme k další podstatné věci. Slavení vyžaduje společenství. V Bibli se mluví o svolání shromáždění a celý text je v množném čísle. Pro židy bylo samozřejné žít a slavit ve společenství širší rodiny a národa. Také my tušíme, že slavit člověk nemůže sám. Když někdo řekne, že na jeho narozeniny nikdo nepřišel a tak je oslavil sám (a ještě to podtrhne intonací), tak je nám jasné, že se tak zřídil, že ho z alkoholu bolela hlava ještě celý další den. Nedokážeme si představit, že by bylo možné slavit osamoceně. Sám se člověk může najíst, napít, odpočívat, ale nikoliv se skutečně radovat. Slavení je zásadním způsobem spojeno s prožíváním vztahů k druhým lidem. Chudá oslava s lidmi, kteří nás milují, je skutečnou slavností. Narozdíl od bohaté hostiny s úžasným programem na akci, které se musíme zúčastnit uprostřed lidí, kteří nás "nemusí".

K podstatě slavení ovšem patří také Bůh. Skutečná slavnost není možná mimo duchovní kontext. Slavnost bez Boha je prázdná. Pro nás věřící to vyjadřuje účast na mši svaté a jakési vědomí duchovní souvislosti a smyslu našeho slavení. Asi to známe z našich širších rodin, vždyť v nich častou jsou rodiny "nepraktikující" a často cítíme, jak jejich prožívání svátků je tak povrchní ve srovnání s tím, co prožíváme jako křesťané. Slavnost bez Boha je prožíváním jen pěkné přítomnosti, ale často s koncem oslavy končí radost a veselí a nezůstává žádná naděje.

Náboženské slavnosti židovství, a u křesťanství to platí také, jsou připomínkou toho, co Bůh lidem dal v minulosti (záchranu z Egyptského otroctví a dar zaslíbené země), prožíváním toho, co od Boha dostávají v současném životě (dar života, úrody, rodiny) a nadějí na to, co Bůh dá v budoucnosti (nebe).

Konkrétně to můžeme vidět u mše svaté. Připomínáme si při ní Kristovu oběť na kříži díky níž nás Bůh osvobodil od hříchu a otevřel nám nebe (teologové dokonce mluví nejen o vzpomínce, ale dokonce o zpřítomnění Kristovy oběti). Dále při mši prožíváme to, co nám Bůh dává právě teď: na prvním místě sám sebe ve svatém přijímání. A také nás slavení mše svaté obrací do budoucnosti a je nám příslibem nebeské hostiny v Božím království.

Skutečné slavení je zdrojem síly a naděje do dalších dnů.

Kázání: Pátek 17. týdne, cyklus 1, Lv 23,1.4-11.15-16.27.34b-37

 

 

Bible:

Církevní rok:

Klíčová slova:

Hodnocení: 
0
Zatím nikdo nehodnotil.