Omezovat se?

Je asi normální, že lidé neradi slyší o nějakém „omezování se“ a „odříkání si“. Člověk přirozeně touží po co nejpříjemnějším životě a rád si pohrává s představou, že může dělat či mít „všechno, co chce“. Současná reklama tuto lidskou vlastnost dokáže výborně využívat…

Na druhou stranu jsou okamžiky, kdy i současný člověk je nadšený, a s uznáním pokyvuje hlavou, nad „odříkáním si“ a „omezováním se“ např. u sportovců, vědců, podnikatelů, zpěváků, modelek… Je to až s údivem, kolik jsou tito lidé ochotni obětovat pro dosažení svého cíle. Sportovec obětuje své zdraví, podnikatel obětuje přátele či rodinu, modelka se trápí neustálým hladem… Trochu to zjednodušuji, ale jejich úspěch jakoby samozřejmě ospravedlňoval a potvrzoval správnost jejich „omezování se“. Mně osobně tedy nad tím zůstává rozum stát, ale řada lidí to sleduje s obdivem.

S obdivem a odstupem. Zdá se nám, že ono „odříkání si“ a „oběti“ se nás netýkají. To musí dělat ten, kdo chce vyniknout a být úspěšnější než druzí. Většina z nás se klidně vzdá tak vysokých cílů a tím pádem si nemusíme nic odříkat a nemusíme si nic odpírat.

V tom je možná ten rozdíl, když o „odříkání si“ mluví nějaká superstar a když o tom mluví církev. To první je nám nějak vzdálené, ale ve slovech církve cítíme schovanou výzvu, že „odříkat si“ či „obětovat něco“ musí každý člověk. A to se nám moc nechce.

Přemýšlel jsem, kde se v kázání církve vzal ten dřívější důraz (v posledních desetiletích opět ustoupil do pozadí) na „odříkání“, „oběť“ a „sebezapření“. V Kristově kázání ani v kázání první církve totiž tato témata nejsou skoro obsažena a jako důležité je zvěstováno něco úplně jiné.

Myslím si, že je to podobné jako s těmi sportovci. K poznání nutnosti „odříkání si“ vedlo křesťany jasné poznání cíle života a jasné poznání cesty, která k tomuto cíli vede. Z toho pak jednoduše vyplynuly potřebné prostředky či způsoby jednání, kterých se má člověk držet. Tehdy bylo všem jasné, že cílem lidského života je Bůh a díky staletému úsilí řady křesťanů se nahromadily také poklady zkušeností s tím, co člověku na této cestě pomáhá a co naopak.

Proto v dnešní době tak málo rozumíme nutnosti a správnosti „omezování se“ a „sebezapření“. Nemáme totiž tak jasnou a jednoznačnou představu o cíli života, jako lidé tehdy. A navíc mám dojem, že lidé dnešní doby si nechtějí přiznat některé životní zákonitosti a souvislosti a že nedokážeme dnes tolik čerpat ze zkušeností předchozích generací a na všechno si chceme přijít sami. Pak není divu, že za svých řekněme 70 let života se nedokážeme dostat na úroveň lidí, kteří dokázali navázat na staletou zkušenost předchozích generací.

Jak se tedy postavit k „odříkání si“ ve vlastním životě? Navrhuji nejdříve zkusit ze sebe setřást jakékoliv předsudky či negativní pocity s tímto slovem spojené. Pak jako druhý krok si ujasnit, čeho chci dosáhnout, co je cílem mého jednání či života. Nemusí to být třeba ten jasný cíl, který nám předkládá křesťanská víra, stejně to funguje i na jiných cílech a touhách, které si člověk dává – ať už vzpomínaný úspěch nebo snad běžnější: zdraví, fungující manželství, dobrá výchova dětí, radost ze života…

A teď přichází to nejtěžší. Dokázat uvidět souvislosti a zákonitosti v lidském životě a vyvodit z toho konkrétní závěry. Pak se třeba ani nemusí mluvit o „odřeknutí si“, ale člověk si to může označit výrazem „rozhodl jsem se“. Nějaký příklad: Chci být zdravý – kouření škodí zdraví – nebudu kouřit. Nebo jiný: Chci mít šťastné manželství – nevěra manželský vztah rozbíjí – budu věrný. Či ještě jiný příklad: Chci dobře vychovat děti – když jim všechno dám, tak si nebudou ničeho vážit – budu je vést k tomu, že si musí některé věci zasloužit. Další příklady vás asi napadají.

Jak vidíte, tak s křesťanstvím to nemusí mít nic společného. Tedy ono „odříkání si“ je vlastně věcí obecně lidské zkušenosti a normální lidské moudrosti. Křesťanství k tomu přidalo jen to (z mého pohledu nejdůležitější) jasné ukázání na cíl a také pomohlo v předávání zkušeností života.

Ke křesťanskému pojetí „odříkání“ je nutná víra. Ale i v životě člověka bez této víry mají své místo jak „odříkání si“ tak „sebezapření“ či „oběť. Bez těchto věcí člověk nedosáhne ani na to nejobyčejnější štěstí a ani těch nejprostších cílů. Myslím, že také znáte to staré úsloví: Co nic nestojí, za nic nestojí. Nebo moderní: Zadarmo? Jenom v reklamě.

Klíčová slova:

Hodnocení: 
0
Zatím nikdo nehodnotil.