Krátká zamyšlení 2012 - 2013

Účast na farních akcích (Slovo pro každého Prosinec 2013)

     Nemám v povaze někoho nutit, aby se zúčastňoval aktivit farnosti. Říkávám si: „Je lepší, když litují ti, kdo nepřišli, než aby litovali ti, kteří přišli.“ Přesto chci zdůraznit, že účastí ovlivňujete to, jaký bude život farnosti v budoucnosti. V poslední době jsem byl zklamán z nízké účasti věřících na dvou akcích: společná ekumenická modlitba za město a stát a tvoření adventních věnců na Sonusu.

    Jsou věci, které k životu farnosti zásadním způsobem patří a budeme v nich pokračovat i kdyby nepřišel skoro nikdo. Jsou to například nedělní bohoslužby, vyučování náboženství ale také právě ekumenické modlitby, protože ke správnému křesťanskému životu patří i touha po jednotě církve a snaha mít dobré vztahy s našimi bratry a sestrami ve víře. Samozřejmě i v těchto věcech svojí neúčastí můžete ovlivnit počet nedělních bohoslužeb či množství skupin vyučování náboženství či počet ekumenických modliteb.

     Pak jsou ale aktivity, které ztrácejí smysl, když se jich lidé neúčastní, případně při malé účasti se nevyplatí úsilí, čas a peníze, které organizace dané aktivity stála. Typicky jsou to aktivity pro děti a rodiny, které bez účastí dětí a rodin ztrácejí smysl. Stále si pamatuji, jak jsme pro nedostatečný zájem lidí museli ukončit činnost Centra pro rodinu na faře v Předmostí. Také po letošním tvoření adventních věnců budeme uvažovat, jestli ho za rok dělat znovu. Myslím, že ti, kdo přišli, byli velmi spokojeni, ale když jsem viděl, kolik času a úsilí musela stát příprava celé akce, tak jsem organizátory trochu litoval, když jsem viděl tu malou účast.

     Jistě neúčast na pořádaných akcích může být znamením, že mezi farníky není o takové aktivity zájem. Jenže to často není tak úplně pravda. Někdy lidé chtějí přijít, ale pak dají přednost něčemu jinému nebo je odradí počasí apod. Tak nějak počítají, že bude možnost přijít příště. Píšu proto, že se pak může stát, že žádné další „příště“ nebude. Nebo se pak lidé zlobí, že to či ono ve farnosti nefunguje či bylo zrušeno. Ale pokud lidé nechodí nebo nejsou ochotni se aktivně zapojit, tak co čekají? Farnost jsme my všichni a na nás všech záleží, jaký farní život je.

     Při této příležitosti chci opět poděkovat všem, kdo se obětavě zapojují do všech rozličných služeb v našich farnostech. Množství ochotných farníků mne naopak povzbuzuje a dělá mi radost.

Klečení při svatém přijímání (Slovo pro každého Prázdniny 2013)

     Po delším váhání jsem se rozhodl vyjádřit k tomu, čeho si už nějakou dobu můžete všimnout při bohoslužbách v našem kostele, že někteří farníci při svatém přijímaní klečí. Někdo by si mé dosavadní mlčení mohl nesprávně vyložit jako tichý souhlas, a proto chci jasně říct, že s touto praxí nesouhlasím. Zkoušel jsem to řešit osobní domluvou, ale byl jsem neúspěšný.

     Vím, že bylo v minulosti církve období, kdy se přijímalo kleče, a chápu, že to někdo může pokládat za zbožnější, ale vzhledem k tomu, že je u nás normální při svatém přijímání stát, tak klečení při veřejné bohoslužbě vhodné není. Dokonce mám velkou obavu, že klečení při svatém přijímání může být znamením nezdravé zbožnosti a nezdravé víry.

     Bohužel názory těch několika farníků nezměním, ale pro většinu ostatních, u kterých má slovo faráře ještě nějakou váhu, chci jasně říct: V současné době v naší farnosti je správné u svatého přijímání stát a naopak klečet při svatém přijímání je špatně.

     Jinak stále platí všeobecná zásada, že když se účastníme bohoslužeb jinde, tak se přizpůsobujeme tamním zvyklostem, a když nějaký cizí účastník našich bohoslužeb dělá věci odlišně, tak se snažíme být tolerantní. Výše uvedené jsem napsal proto, aby bylo jasné, co je správné u nás.

     Tato věc nás může vést také k přemýšlení, s jakou úctou přistupujeme k Eucharistii a jestli přijímáme Tělo Kristovo s náležitou zbožností. Pokud cítíme svoji nedostatečnost, tak se zaměřme na dvě věci: První je postoj srdce (nikoliv těla) a tedy opravdovost naší modlitby před, při a po svatém přijímání. Druhou je to, jakým způsobem si odnášíme Boha do svého života mimo kostel, protože pokud svaté přijímání neproměňuje náš každodenní život, tak je něco špatně. Ježíš Kristus v nás a skrze nás chce přicházet k našim blízkým. Jak žijeme s druhými?

Pozdravení pokoje (Slovo pro každého Březen 2012)

     Do redakce se nám dostala jedna otázka nebo spíš připomínka. Týká se pozdravení pokoje. Někteří lidé se prý bojí podat si ruce křížem z důvodu nějaké pověry a ucukávají rukama apod. Pokud by to bylo skutečně tak, tak je to opravdu nedůstojné křesťana. Naše víra má vést ke svobodě a radostné naději a nikoliv k úzkosti z pověr či ustrašenosti z toho, co špatného by se mohlo stát. Přiznám se ale, že zmiňovanou pověru neznám.

     Já si spíše pamatuji, že nás učili, že je neslušné zdravit se křížem jeden přes druhého. Tedy nezdvořile vpadnout do komunikace jiných lidí. Pokud tedy důvodem odložení stisku rukou je uctivé ponechání prostoru k pozdravu druhým, tak na tom nevidím nic špatného. Důležité je asi jednat přirozeně a s citem pro okolnosti. Někdy je normální, že se lidé zdraví srdečně jeden přes druhého a jindy je takové jednání nezdvořilé a nemístné.

     Co se týká pozdravení pokoje během mše svaté, tak toto pozdravení má spíše symbolický charakter. Nejde tedy o to pozdravit co nejvíce lidí nebo si všechno říct. Stačí pozdravit jen pár lidí kolem sebe, stačí i jen prosté podání ruky beze slov s pohledem do očí. I když si podám ruku jen s jedním sousedem, tak tím přeji pokoj Kristův každému. Pozdravit všechny své známé můžeme až po mši svaté. To je naopak vhodné neutíkat hned domů, ale před kostelem věnovat čas srdečnému rozhovoru s druhými.

     Všeobecně řečeno i tato maličkost může být připomínkou pravidla, že do hlavy druhému nevidíme a je vždy lepší snažit si jednání druhého vyložit v dobrém. Nechce si podávat ruce křížem? Předpokládejme, že je to ze slušnosti a nikoliv z pověry. Natahuje se na všechny strany a přes všechny kolem? Předpokládejme, že je to z touhy vyjádřit zájem a nikoliv z teatrální potřeby upozorňovat na sebe za každou cenu.

     Také může být dobře si v hlavě pozdravení pokoje přejmenovat na přání pokoje. Nejdete totiž o to druhé pozdravit, ale druhým přát Kristův pokoj. Síla a účinnost tohoto našeho přání pokoje závisí nikoliv na množství pozdravů a stisknutých rukou, ale na upřímnosti naší vnitřní modlitby, kterou druhým Kristův pokoj vyprošujeme.

 

První svaté přijímání (Slovo pro každého Květen 2012)

     Jako každý rok budeme i letos slavit v naší farnosti první svaté přijímání; tentokrát v neděli 20. května 2012 v 9:00. Děti se svými rodiči se připravují na důležitou událost svého křesťanského života. Většinou později vzpomínka na první svaté přijímání vybledne a někteří na ně zapomenou úplně. Ale to samo o sobě nevadí. První svaté přijímání má svůj smysl jako začátek nové etapy křesťanského života. Od této chvíle mají děti prakticky rozlišovat mezi dobrem a zlem a to nejen u druhých, ale hlavně u sebe. Učí se nést odpovědnost za svá rozhodnutí, za svá slova a za to, co dělají. Učí se unést vinu, přiznat ji, přijmout odpuštění a vytrvat ve snaze o dobrý život. Učí se také vnímat a věřit v Boží přítomnost ve svátostech, zvláště v Eucharistii. První svaté přijímání bývá většinou ve třetí či čtvrté třídě základní školy; v tomto věku ještě není tolik obtížné žít dobře a také víra bývá často dětsky přímočará a samozřejmá.

     Důležitost pravidelné svaté zpovědi, pravidelné modlitby, účasti na mši svaté a pravidelného přijímání Eucharistie se ukáže až později, když v období dospívání začne člověk poznávat, že zlo je také někde uvnitř něho samého a že je schopen toužit i po špatných věcech a vztazích a nalézá v nich jakési uspokojení. Objevuje v sobě neochotu přijímat staletou moudrost v rozlišování dobra a zla a má tendenci sobě udělovat výjimky a řídit se jen svým vlastním názorem, žít jen podle svého vlastního svědomí. Právě vytrvalost v životě s Bohem v modlitbě a svátostech může pomoci postupně dojít k zralosti dospělého křesťana, kdy člověk své názory a své svědomí sladí, zharmonizuje se Slovem Božím a s tradicí církve. Někdy je to právě zvyková zbožnost získaná v dětských letech, která jakoby člověka provedla temným tunelem citových zmatků a rozumových pochybností. Proto je tak důležité, aby děti po prvním svatém přijímání vytrvaly v horlivosti, což ovšem bez jednoznačné a pevné podpory svých rodičů nedokáží. Příklad rodičů je jako vždy tím nejdůležitějším a je nenahraditelný.

 

     Možná si mnozí uvědomujeme, že tento zápas o podřízení našeho vlastního já (včetně myšlenek, citů a tužeb) Božím záměrům s naším životem stále pokračuje. A nejde jen o to, abychom neřekli či neudělali něco špatně. Je třeba modlit se a přijímat Boží pomoc ve svátostech, abychom se také v srdci naučili toužit ve shodě s Boží vůlí. Aby pro nás život podle přikázání nebyl těžkým úkolem, ale radostnou zkušeností. Být dospělým křesťanem neznamená, že jsme tohoto vnitřního souznění s Bohem dosáhli, být dospělým křesťanem znamená, že jsme se pro tuto cestu jednoznačně a naplno rozhodli.

     Prosím, doprovázejme svojí modlitbou nejen děti, které přistoupí k prvnímu svatému přijímání, ale také jejich rodiče. A modleme se také za sebe navzájem, aby nás pohled na radostnou dětskou víru vedl k podobné touze po bytí s Bohem.

Úvodník (Slovo pro každého Červen 2012)

Děti brzy dostanou další školní vysvědčení. Jejich roční práce bude oceněna známkami. Ale asi všichni víme, jak málo vypovídají samotné známky o našich dětech a o jejich ročním snažení. Jsou děti, u kterých je dvojka známka špatná, a u jiných je čtyřka úspěch. Známky samozřejmě mají svůj smysl, ale ještě důležitější je, když rodiče své děti znají, rozumí jim a vědí, jak žijí. Pak teprve mohou hodnotit, jak se uplynulý rok dětem povedl, či ne. Pak teprve mohou vědět, za co chválit a za co hubovat, případně přemýšlet, jak děti vést v tom roce příštím.
 
Podobně v křesťanském životě jsme v pokušení hodnotit podle výsledků, podle počtu dobrých skutků nebo naopak podle počtu přestoupení Desatera. Takový pohled má jistě také svůj význam, ale mnohem důležitější je, že nás Bůh zná, rozumí nám a ví, jak žijeme. Bůh vidí do našeho srdce a podle toho hodnotí náš uplynulý rok. Navíc věříme, že nás má rád jako každý dobrý otec. Jistě jsou věci, kterými jsme udělali Bohu radost, a věci, které Boha zarmoutily. Jistě můžeme obrazně říct, že také Bůh přemýšlí, jakým způsobem nás bude vychovávat v příštím roce.
 
Je důležité, snažit se  objektivně vidět své dobré skutky, své omyly i své hříchy. Tedy vidět co nejpravdivěji sami sebe. Přitom mít i jakési vnitřní porozumění a laskavost k sobě. Pak dokážeme jasněji poznat, jak správně prožít ten další rok. O co se mám snažit. Co je v mých silách. Na co si nemohu troufnout. Nebo v čem budu potřebovat pomoc druhých. Nezlomíme nad sebou hůl, ale s vytrvalou věrností své životní cestě prožijeme další rok. A jsme-li věřící, tak nakonec vždy skončíme u slov modlitby: „Přijď, Duchu svatý, proměň mé srdce a učiň mne lepším člověkem. Bez Tebe to nedokáži.“

Pohled na církev (Slovo pro každého Červen 2012)

Ještě malá filozoficko-psychologická poznámka: Ke správnému pohledu na farnost a církev je třeba mít ten správný postoj: brát farnost jako svoji, cítit se být jejím členem. Teologové říkají: „Cítit s církví, smýšlet s církví.“ Uvědomit si, že neposuzuji a nehodnotím něco, co se mne netýká, ale naopak mluvím vlastně i sám o sobě, protože mluvím o svém vlastním církevním „domově“.

     Je to podobné jako s rodinou. V rodině také vidíme často řadu špatných věcí, ale nepomůže, když je vidíme jen jako chybu „těch druhých“. Teprve, když cítím vnitřní bolest (nikoliv jen hněv či nespokojenost) nad tím špatným, ať už v rodině či v církvi, teprve pak dokáži to zlé vidět tím správným pohledem a snad i zahlédnout cestu k uzdravení. Jak jsem někde četl: „Jen ten, kdo druhého miluje, má právo druhého posuzovat.“ Vím, že není snadné milovat toho, na kterém vidíme jen to špatné. Ale dokud ho nezačneme milovat, tak to dobré neuvidíme nikdy. Láska pak neznamená, že přestaneme vidět to zlé, ale že s částí bolesti nad tím zlým druhému pomůžeme. Pomůžeme mu tím, že tu bolest vezmeme na sebe. Zlo druhého nás pak bolí stejně, jako nás bolí naše vlastní chyby.

Antikoncepce (Slovo pro každého Prázdniny 2012)

     Začátkem července jsem byl na duchovních cvičeních, kde nás exercitátor kromě jiného vybízel, abychom v kázání mluvili také o tématech sexuální etiky, protože se o těchto věcech mluví v kostelech málo. Mně osobně se nezdá kázání při mši svaté jako dobrá chvíle pro detailnější rozebírání sexuálních otázek, ale je pravda, že také o těchto věcech je třeba mluvit, a tak využívám možnost napsat pár slov do našeho časopisu.

     Všichni víme, že pro křesťana je zcela nepřijatelný potrat, protože počaté dítě má právo na život a je v tom zcela nevinně (někdy na rozdíl od ostatních).

     Podobně jsou pro křesťana zcela nepřijatelné abortivní metody antikoncepce (hormonální antikoncepce, nitroděložní tělíska), protože fungují tím způsobem, že nově vzniklému životu v oplodněném vajíčku zabrání v přirozeném růstu a nechají ho zemřít. Ani jiné metody antikoncepce nejsou většinou morálně v pořádku, ale abortivní metody je třeba jednoznačně odmítnout.

     Stejně tak je třeba jednoznačně odmítnout techniky umělého oplodnění, při kterých se z oplodněných vajíček vybírá jen jedno či dvě, kterým se dá šance na život, a ostatní jsou zničeny. Na umělém oplodnění je ještě řada dalších morálně nepřijatelných věcí, ale toto je ta nejzávažnější.

     V oblasti sexuálního života je někdy hledání morálně přijatelného řešení konkrétních problémů docela těžké. Navíc se obvykle týká dvou lidí, kteří většinou mají každý trochu (či někdy i hodně) jiný pohled na věc.

     Prakticky pak bývá nejvhodnější konkrétní problém probrat s knězem, který je ochoten naslouchat a poradit, buď ve zpovědi, nebo v osobním rozhovoru. Nebo se obrátit na křesťanské odborníky spolupracující s Centry pro rodinu.

Zrození šampiona (Slovo pro každého Září 2012)

     Filmů, ve kterých je křesťanství ukázáno v pozitivním světle, není mnoho. Velmi příjemným překvapením tak pro mne byl film „Zrození šampiona“ (The Blind Side) z roku 2009 natočený podle skutečných událostí se Sandrou Bullock v hlavní roli. Po filmové stránce je to dílo vynikající (což nebývá u křesťanských filmů vždy samozřejmostí) a příklad rodiny, která víru nejen vyznává ústy, ale hlavně podle víry skutečně (s přirozenou samozřejmostí) žije, je neobyčejně inspirativní. Hlavní hrdinka ukazuje, že silně věřící žena může být zároveň také energická a atraktivní, že být křesťanem neznamená „být mimo“, ale spíš naopak „žít naplno“ a že čisté srdce je největší ozdobu nejen ženy. Jedna taková křesťanka by jistě dokázala obrátit Přerov vzhůru nohama. Všem doporučuji, dětem zhruba od 12 let.

Výchova, naděje společnosti (Slovo pro každého Říjen 2012)

     Pan profesor Petr Piťha v této knize vydal své úvahy o naší společnosti. Já v nich vidím spojení zdravého rozumu, akademického vzdělání a křesťanského pohledu na svět. Popis současné společnosti příliš nepotěší, ale většina z nás tam najde jasně napsáno to, co bohužel už dávno tušíme. Knihu doporučuji.

Hodnocení: 
0
Zatím nikdo nehodnotil.