Krátká zamyšlení 2006 - 2010

Z čeho máš radost (Slovo pro každého Listopad 2010)

Ve svaté zpovědi se téměř výhradně mluví o hříchu a někdy to nebývá lehké. Ale naštěstí nám v tom svědomí pomáhá a tak většinou velmi dobře víme, co jsou naše hříchy a v čem prosíme Boha za odpuštění.
V duchovním rozhovoru se také občas mluví o hříchu, ale může se objevit i zcela jiná otázka. Například: „Z čeho máš radost?“ nebo „Proč jsi smutný?“
Co člověka naplňuje radostí? Kde se v nás bere smutek? Nejsou to vůbec tak snadné otázky, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vyznat se ve svých pocitech a náladách je někdy mnohem těžší, než si uvědomit, co jsem udělal či řekl špatného. Vím, co jsem udělal. Ale proč jsem to udělal? Kde se to ve mně vzalo?
Občas se stane, že člověk žije takový „pěkný a spořádaný“ život a přitom je smutný. Nebo naopak má plno starostí a těžkostí a přitom cítí radost a vnitřní pokoj. Bůh k nám někdy mluví i skrze naše pocity a nálady, ale porozumět mu není snadné.
Tak například musíme umět rozlišovat mezi zábavou a radostí. Člověk se může nějak „zabavit, pobavit, rozveselit, užít si“, ale opravdová radost je něco jiného. Většinou jsme si našli v životě řadu věcí, které nás „baví“, ale co dělat, když si uvědomíme, že nám to žádnou trvalou radost nepřináší? Když náš už „nic nebaví“?
Jedna známá kniha popisující moderní společnost se jmenuje „Amusing Ourselves to Death“ což by se dalo volně přeložit jako „Zadusit se smíchem“ či doslovněji „Ubavit se k smrti“. Asi to také vidíte kolem sebe, že dnes jakoby mnohým šlo pouze o jednu věc: užít si, pobavit se, mít víc a víc. Je to jako droga. Člověk má pocit, že něco „prožívá“, ale ve skutečnosti svůj čas života promarní a ztrácí, až ztratí život celý.
Často už člověk začíná cítit, že něco není v pořádku, ale je snadnější se něčím znovu „zabavit“, než se pustit do toho náročného hledání: Z čeho se rodí můj smutek? Kde mohu najít pravou radost? Co mi chce Bůh říct?

 Úvodník: Dovolená (Slovo pro každého Prázdniny 2010)

Některým lidem se zdá, že mají tolik nutné práce a tolik neodkladných úkolů, že nemohou ani odjet na dovolenou. Asi bychom řekli, že to je právě znamením, že tu dovolenou a oddych potřebují o to víc. Proč se bojí odjet? Že by se bez nich všechno zhroutilo, rozpadlo, zkrachovalo? Nebo právě naopak?

Dovolená, kromě jiného, může člověku připomenout jednu věc: Totiž, že na nikom z nás svět nestojí. Všichni to víme, ale málokdo o tom rád přemýšlí, že tento svět, toto město, tato firma a tato rodina může existovat i bez nás.
Dovolená tedy někdy podivnou oklikou může vést k uvažování o smrti, o konečnosti naší pozemské existence, o dočasnosti všeho našeho namáhání… Není to příjemné přemýšlení, ale člověk se tím může zase o kousek přiblížit pravdivému pohledu na sebe, kým jsem, co dělám, jakou má hodnotu můj život.
Někdo nechce odjet na dovolenou, protože by nemohl unést skutečnost, že věci mohou fungovat i bez něho. Že by snad nikomu celou tu dobu ani nechyběl a nikdo ho nepotřeboval…
Nevím, jak o těchto věcech přemýšlí lidé bez víry.
Věřící člověk si postupem času víc a více uvědomuje, že to, co dává hodnotu a smysl mému životu, není má práce, mé postavení, mé zásluhy, ale nakonec tou jedinou opravdovou a trvalou hodnotou je skutečnost, že mne Bůh zná jménem.
On mi dal život, a proto můj život má smysl. Tomu chci věřit.
 

O čem se mluví (Slovo pro každého Duben 2010)

Nemůžeme bohužel očekávat, že veřejné sdělovací prostředky nám pomohou pochopit a vypořádat se s problémem sexuálního zneužívání nezletilých v církvi. Není v silách a schopnostech nevěřících redaktorů nejen porozumět, ale dokonce ani pravdivě popsat, o co se jedná. Proto je třeba sáhnout po křesťanských informacích například v Katolickém týdeníku, na webových stránkách Rádia Vatikán či po samotném textu dopisu papeže irským katolíků. Je jistě dobře, že se o těchto smutných věcech v církvi otevřeně mluví. Tak začíná cesta k obnově. A pokračuje skrze modlitbu…
Asi vnímáte, že celá kauza se v naší společnosti používá spíše jako ta pověstná hůl, kterou člověk našel, aby se do těch křesťanů, a zvláště farářů, pořádně obul. To se pak těžko argumentuje, těžko vysvětluje. Zvláště když část pravdy naši kritici mají. Zapomínají ovšem, že většina ledovce tohoto zla je skryta v té „normální“ společnosti.
Jak na ty útoky okolí reagovat? Můžeme to zkusit různě. První cestu je pokorné přiznání pochybení a postoj lítosti. V církvi jsme totiž všichni propojeni i přes hranice států a času. Hřích druhého křesťana je určitým způsobem i mým hříchem. Druhou cestou je vyjádřit své vlastní pohoršení a svůj vlastní hněv. Vždyť my na prvním místě se můžeme cítit poškozeni tímto zlem, my máme ještě větší právo „se zlobit“ než nevěřící, kterých se to týká jen vzdáleně. (My kněží nejvíce doplácíme na špatné skutky svých spolubratrů.) Vyrovnání se s touto kauzou pro řadu křesťanů znamená zároveň vyrovnání se s vlastním hněvem a zklamáním. A to není vždy snadné.
V rozhovorech s druhými nejde na prvním místě o to, abychom je přesvědčili. Naopak připravme se, že z těchto rozhovorů jako vítězové nevyjdeme. Podstatné je ale vydat svědectví o své vlastní osobní víře (byť někdy rozkymácené pochybnostmi). Víře, která přes to všechno je stejně nakonec mým osobním úplným odevzdáním se v důvěře Bohu, Kristu a církvi. Víře, která je mým světlem zářícím tím víc, čím víc je tmy kolem.

 Proč ekumenické modlitby? (Slovo pro každého Leden 2010)
 

Již řadu let se Přerově konají ekumenická setkávání a bohoslužby. A to nejen v tradičním lednovém termínu, ale také během celého roku. Bohužel se těchto modliteb účastní jen malý počet farníků. Proč jsou ekumenické modlitby tak potřebné? Nejdříve to bylo důležité pro odstranění vzájemných předsudků a zahojení starých nespravedlností. To se snad již docela podařilo. Dále pro vzájemné poznání a jako vyjádření naší společné touhy po jednotě křesťanů. V současnosti se ovšem zdá, že tato jednota křesťanů nedojde v dohledné době naplnění v nějakém „spojování“ církví, ale spíše v lepším uvědomění si toho, že v těch základních věcech jsme jako křesťané zajedno a v naší společnosti „plujeme na stejné lodi“ a navíc „proti proudu“. Kéž by tedy naše ekumenické modlitby byly vzájemným povzbuzením ve víře a upevněním našeho odhodlání žít podle Kristova slova. Paradoxně nás někdy může více ve víře povzbudit křesťan „jiného ražení“, protože v jinakosti jeho víry můžeme lépe zahlédnout to společné podstatné jádro.

 Úvodník: Papežská návštěva (Slovo pro každého Září 2009)

Na konci měsíce září nás přijede navštívit Svatý otec Benedikt XVI. 
Nevím, o čem bude během návštěvy naší země mluvit, ale určitě se vyplatí jeho slovům naslouchat. A to nejen kvůli obsahu. Jistě bude dobré si všimnout také formy. V těch dnech totiž bude vrcholit předvolební kampaň a odhaduji, že nás papež osloví podstatně jiným způsobem, než se nás budou snažit oslovit naši politici.

Politici nás budou oslovovat jako voliče, jejichž hlas chtějí získat. Očekávám, že budou vystupovat jako ti, kdo znají problémy naší společnosti a vědí, jak je vyřešit, a jistě nám slíbí, že pro zlepšení situace udělají maximum možného. Na billboardech uvidíme jejich tváře, protože nadějí na cestu z krize jsou oni.

Realita je ovšem spíše taková, že většina politiků nechápe skutečnou podstatu a hloubku krize evropské společnosti a nemá žádnou vizi ani plán, co dál. A jejich „maximum možného“ je příliš často synonymem minima osobního rizika. Známé osvědčené tváře se neosvědčily a ty nové, neokoukané, jsou často ještě větším zklamáním.

Papež nás bude oslovovat jako své blízké, na nichž mu záleží, a které chce získat pro život s Kristem. Benedikt XVI. bude nejspíše mluvit s pokorou a s mírností. Nebo možná naopak s hrdostí toho, kdo poznal Kristovu pravdu, a s radikálností toho, kdo ví, že jen absolutní přimknutí ke Kristu je nadějí člověka.

Rozhodně však nebude stavět sebe do popředí a slibovat, že on něco změní. A pokud se na billboardu někde objeví jeho tvář, tak si asi v duchu povzdechne, že on tou superstar není. Nebo to řekne i nahlas.
Možná prohlásí, že nechce naše hlasy, ale že si přeje, abychom celý svůj život dali Kristu.

Dá se očekávat, že papež mnohem mírnějším hlasem než politici bude po nás žádat mnohem více než oni. Ne kvůli sobě, ale kvůli nám samotným.
 

Úvodník: Počasí... (Slovo pro každého Květen 2009)

To bylo krásné počasí o Velikonocích, že ano?
Lidé se velmi často baví o počasí, což je psychologicky docela zajímavý jev. Například v tom, že se baví o něčem, co nemohou ani ovlivnit, natož tak změnit. Asi podobně jako se bavíme o situaci v naší vrcholné politice či o světové ekonomické krizi. Nejspíš je to snazší téma hovoru, než mluvit o věcech, které změnit můžeme a u kterých se přímo vnucuje otázka: „Co s tím tedy uděláš?“ Když mluvíme o počasí, tak nám nikdo nebude nic vyčítat, ani nás kritizovat, ani od nás něco očekávat či chtít…

Ukázat chci ale na něco jiného. U toho počasí většinou snadno poznáme a s lidmi se shodneme na tom, kdy je zima, kdy je horko, kdy je „že by ani psa nevyhnal“ a kdy je prostě „hezky“ či „krásně“ - tak jak bylo o těch letošních Velikonocích. Stejně tak většinou snadno chápeme důsledky, které z toho počasí plynou. Když je dlouho sucho, tak bude chabá úroda; když dlouho prší, tak se v řekách zvedne voda; když je dlouho zima, tak si letos za topení připlatíme. Když je škaredě, tak lidé na farní akci nepřijdou, protože se jim nebude chtít ven, a když je hezky, tak také na farní akci nepřijdou, protože půjdou raději na procházku, na zahrádku nebo z města pryč…

To je asi všechno logické a známe to. Jenže občas se objeví ještě jiná situace. Tak jako o těch letošních Velikonocích. Všichni jsme poznali, že je krásně, a že je teplo. Nikdo si nestěžoval a všichni jsme byli počasím potěšeni. Přesto se mnohým zdálo, že něco není v pořádku. Ztratilo se jaro. Víme, že po zimě přichází jaro a pak léto, ale letos máme dojem, že léto převzalo od zimy štafetu přímo. A tak to přece být nemá. Jak říkám, ne že by nám to vadilo, z tepla máme radost a sluníčko je příjemné, ale přece jen máme obavu, že něco není v pořádku. Nevíme přesně co, ani proč, ani co z toho vzejde, ale cítíme, že něco nesedí.

Podobně je to také v duchovním životě. Většinou snadno rozeznáme, kdy je v našem vztahu k Bohu „léto“ a kdy „zima“. Většinou dobře víme, co je v našem životě dobré a co zlé. Také často víme, jaké naše jednání a slova budou mít důsledky, co způsobí a kam povedou. Ovšem někdy se objeví situace či stav, kdy si říkáme „tady není něco v pořádku“. Nevíme přesně co, nedokážeme to pojmenovat, nevíme, co s tím dělat, ani kam to povede. Třeba se ani nejedná o věci špatné či nepříjemné, jen máme takový zvláštní pocit, že něco „nesedí“, že něco není tak „jak to má být“. Věřím, že víte, o čem mluvím.

Nemám žádný návod, jak posoudit a co dělat v takových situacích. Jen chci říct, že se takové věci stávají, a že naše tušení bývají správná, a že je dobré být citliví a vnímaví i na to „nejasné“ a „nesrozumitelné“. V takových chvílích máme zbystřit svůj duchovní zrak, prohloubit modlitbu a rozšířit své srdce. Připravit se na cokoliv. Možná se stane něco nepříjemného, možná se něco „pokazí“, možná se naopak v našem životě „rozjasní“ či uvidíme věci, které jsme ještě neviděli.

Může se stát cokoliv a je dobře být připraven. Dokonce se může stát, že těmito „nečitelnými“ znameními našich tušení a pocitů nás Bůh zve k něčemu novému. A přeslechnout, nevidět - to by byla škoda.

Ti naši politici (Slovo pro každého 2006)

Jistě sledujete politické dění v naší republice. Já bohužel také, naštěstí jen zpovzdálí. Nenapadá mne nic slušného ani pozitivního, co bych k politické situaci u nás mohl říci. Ale přeci jen.

Chci připomenout větu, kterou řekl už někdo hodně dávno, ale která je stále aktuální a pravdivá. „Máme takové politiky, jaké si zasloužíme.“ nebo jinak „Máme takové politiky, které jsme si zvolili.“ nebo ještě jinak „Naši politici jsou takoví, jací jsme i my sami.“ Jsou stejně dobří či špatní, jako jsou dobří či špatní všichni občané, každý z nás.

Nadáváme-li na politiky, tak vlastně nadáváme sami na sebe. Často se stává, že ten, kdo kritizuje, tak je sám ještě horší. Svůj nesouhlas či zklamání vyjádřeme spíše než nadáváním a rezignací naopak svojí účastí ve volbách a volbou těch, kteří jsou aspoň o něco lepší…

Volby (Slovo pro každého 2006)

Na prvním místě chci opět připomenout, že nezúčastnit se bez závažného důvodu voleb je nejenom špatné rozhodnutí, ale je to také hřích. Člověk, který nevolí, tím totiž říká, že na ostatní lidi kašle „ať jim vládne, kdo chce, jak chce, mně je to ukradený“. Je to tedy hřích proti lásce k bližním i lásce k sobě.

Není pravda, že člověk, který nejde k volbám, nedává hlas žádné politické straně. Naopak. Svůj hlas dává všem hlavním politickým stranám a předpokládám, že to normální zdravý člověk nechce. Je totiž určitě nejméně jedna konkrétní strana, které svůj hlas dát rozhodně nemíním. A tak mi nezbývá než volit některou z těch ostatních, přestože ani jejich programy a představitelé mne nadšením a nadějí nenaplňují. Bohužel náš volební systém vede k tomu, že také hlas pro stranu, která se nakonec do parlamentu nedostane, je hlasem pro stranu, které ho rozhodně dát nechci. Velký výběr tedy nemáme. Možná, že letošní volby dobře nedopadnou. S tím se už nějak vyrovnáme. Kéž máme aspoň čisté svědomí.

Život jako cesta? (Slovo pro každého Září 2006)

Někdy se říká, že život je cesta, a že každý člověk kráčí svou vlastní životní cestou. Křesťan by asi hned dodal, že cílem této cesty života je Bůh sám. Ano, proto se můžeme ptát nad jednotlivými událostmi v životě, nad jednotlivými rozhodnutími, či nad uplynulými měsíci, jestli jsme na této cestě udělali krok směrem k Bohu nebo krok, který nás od Boha vzdálil, nebo jestli jsme zůstali stát na stejném místě. Toto zamyšlením nad tím minulým může být velmi užitečné, ale zároveň je dobré přemýšlet, jak chci prožít ten příští měsíc či rok, jak se chci posunout na své životní cestě.

Křesťan by jistě měl chtít, co nejvíc se Bohu přiblížit, ale už asi také ví, že toto stojí hodně námahy a úsilí. Možná ho napadá, že cesta k Bohu je jako cesta do pořádného kopce, tak velkého jako Bůh sám. Tak si možná potichu řekne, hlavně se Bohu nevzdálit a aspoň zůstat na stejném místě. Ale vzdát se touhy pokročit dál na životní cestě a spíš se držet toho, co právě máme, může být docela zrádné.

Napadá mne, že spíše než chůze po cestě, je život veslováním proti proudu řeky k pramenu všeho života, k Bohu. Na cestě totiž, když člověk přestane jít, tak zůstává stát na stejném místě. Ale v lodi uprostřed řeky ve chvíli, kdy přestaneme veslovat, tak nás unáší proud zpátky a zpátky.

Připadá mi totiž, že dnešní společnost, kultura, sdělovací prostředky apod. jsou jako silný říční proud. Ale není to proud, který nás nese směrem k Bohu, spíše právě naopak. Křesťan dnes tedy nemůže zůstat stát na své životní cestě, to by totiž automaticky znamenalo, že se Bohu začíná vzdalovat, možná ze začátku nepozorovaně, ale o to jistěji je nesen směrem, který k Bohu nevede.

Je před námi nový školní rok. Zamysleme se, jak ho prožít, aby byl dobou, kdy se na své životní cestě Bohu přiblížíme.

Paradoxní (Slovo pro každého Únor 2006)

Nevím, jaké bude počasí ve chvíli, kdy budete tento úvodník číst. Když ho píši, tak jsou právě mrazy, které novináři nazvali „ruské“. Nemohu si pomoct, ale v této souvislosti se mi stále vrací ono velké strašení globálním oteplováním. Příliš mi to nejde dohromady a mám pochybnosti. Bude to jen další teorie, která se nepotvrdí?
Dobře si pamatuji, jak nás strašili tím, že naše planeta bude přelidněná, lidé se neuživí… A teď se růst populace zastavuje a navíc naopak slyšíme, a to nejen u nás, že vymíráme.

Nevím, nejsem odborník na počasí. Jedna věc se ovšem zdá zřejmá: Globální oteplování může znamenat lokální ochlazení. Což je situace, kterou právě zažíváme a je poněkud paradoxní.

Jaký závěr si z toho může člověk udělat?

1. Nevěřme sdělovacím prostředkům. Novináři hledají silná slova, neuvěřitelné příběhy a šokující skutečnosti. Pravda a hlubší souvislosti (a někdy i ty základní) se v této honbě za „zajímavým zpravodajstvím“ ztrácí.
2. Berme s rezervou tzv. „vědecké poznatky“, o kterých v novinách a televizi slyšíme. Současná věda jistě není tak primitivní, aby se něco důležitého dalo vysvětlit během dvouminutového vstupu ve zprávách nebo článkem v novinách.
3. Smiřme se s tím, že život a svět je paradoxní. Tedy, česky řečeno, plný rozporů a protikladů. Život nejde snadno předvídat a porozumět mu není vždy lehké.
Totéž zažíváme v křesťanském životě. Duchovní život může být také často plný paradoxů. Jistě to znáte už také sami z vlastní zkušenosti:
Hřích a selhání, které nás vyburcuje k opravdovějšímu úsilí o dobro. Úspěšný dobrý skutek, který přinese pýchu a nezdravou sebejistotu. Zklamání a smutek, které přivedou člověka k opravdové radosti.
Ani v duchovním životě se všechno nedá vysvětlit za dvě minuty nebo popsat v jedné knize. I my křesťané můžeme být v pokušení zjednodušených pohledů a předčasných závěrů.
A přitom nás Bůh stvořil k paradoxnímu životu, kterým nás připravuje na to největší a nejpřekvapivější – setkání s Ním, tváří v tvář.
Bůh rozbíjí naše jistoty a nabízí jen sebe.

Proměnění Páně (Slovo pro každého Prázdniny 2007)

V měsíci srpnu slavíme svátek Proměnění Páně. Připomínáme si událost, kdy se Ježíš Kristus ukázal třem svým učedníkům ve své slávě, proměněný v oslnivé záři. Naráz učedníci vidí Ježíše jinak. Vracejí se pak mezi ostatní a Ježíš je opět stejný jako předtím, ale ten zážitek, kdy zahlédli Ježíšovu božskou slávu, těm třem zůstává hluboce vryt do paměti. Byl pro ně tak důležitý a nezapomenutelný, že o něm později v kázáních mluví a máme ho zapsán i v evangeliích.
Také v našem křesťanském životě potřebujeme okamžiky, kdy zahlédneme Boží slávu zvláštním a výjimečným způsobem. Většinu času nemíváme žádná zjevení ani neslyšíme žádný Boží hlas, ale jsou chvíle, kdy si Boží přítomnost uvědomujeme nějak silněji. Někdy dokonce tak silně, že říkáme, že jsme Boha zahlédli či zaslechli. Většinou se to děje uprostřed modlitby nebo skrze výjimečnou životní událost. Pak se ovšem život vrací do „normálu“ a pokračuje ve své „všednosti“.
Je přitom třeba vidět důležitost obojího i toho „všedního“ i toho „výjimečného“. Těžiště našeho života totiž leží v těch „všedních“ věcech: dnech, událostech, úkolech, starostech a radostech… Také pro učedníky bylo hlavní to, co prožili během těch tří let každodenního setkávání se s Kristem. Během těch tří let se postupně rodí jejich jedinečný vztah ke Kristu. Také náš vztah ke Kristu nejpoctivěji posoudíme, když se ptáme sami sebe, jaké je místo Ježíše Krista v mém všedním každodenním životě. Ne jednou za týden v neděli v kostele, ale každou hodinu mého obyčejného týdne.
V čem je pak důležitost těch „výjimečných“ chvil s Kristem? Připomínají nám, že to nejúžasnější teprve přijde. Je uměním a moudrostí pravého křesťanského života radovat se z toho, že Bůh je přítomen v mém každodenním životě a vědět, že je mi stále blízko. To je pramen radosti křesťana v pozemském životě. Ty „výjimečné“ chvíle setkání s Kristem jsou Boží odpovědí na touhu člověka po „něčem víc“. Jsou pramenem křesťanské naděje do budoucnosti.
My, lidé, vždy toužíme po něčem jiném, novém a lepším, než co právě máme. A Bůh nám těmi „výjimečnými“ chvílemi říká, že v něm skutečně můžeme nalézat stále něco nového a krásnějšího. Probouzí v nás naději a nadšení pro setkání s ním po smrti v nebeském království. Když už tady na zemi nás dokáže oslnit svou mocí, jak úžasné musí být vidět jeho nebeskou slávu.
Kéž by nám tedy Bůh dával obojí: radost z každodenního života teď a naději na výjimečný život potom. Protože nakonec Božím působením se skutečnosti proměňují: Všední život s Bohem se stává výjimečným a výjimečné události jsou v nebi na denním pořádku.

Hodnocení: 
0
Zatím nikdo nehodnotil.