Advent a Vánoce

Advent a Vánoce (Slovo pro každého Prosinec 2013)

     Dobu adventní doporučuji prožít tak, že si večer sedneme u adventního věnce nebo svíčky, a to nejlépe celá rodina nebo jen ti, kdo chtějí, případně i člověk sám. Krátce se společně pomodlíme a pak si promluvíme o tom, co jsme během dne zažili, nebo zavzpomínáme na společně prožité chvíle v minulosti.

     V osobní soukromé modlitbě je vhodné se také ohlédnout za celým svým dosavadním životem a představit si, co nás v životě ještě čeká a jak bychom chtěli ten budoucí čas prožít. Můžeme si přímo představit, že stojíme před Božím trůnem a odpovídáme na otázku: „Tak jaký byl tvůj život?“

     K vánoční době patří jakási štědrost vyjadřovaná dárky a množstvím jídla a sladkostí, to ale jistě není to nejdůležitější. Štědrost bychom měli hlavně vyjádřit tím, že si uděláme čas jeden na druhého ať už v nejužší rodině nebo pro příbuzné a přátele. Také je to příležitost vyjádřit druhým vděčnost nejen za hmotné dary, ale také hlavně za to, že je v životě máme a že naplňují náš život a dávají mu smysl. Pokud chceme prožít vánoční čas duchovně, tak je asi nejsnazší přicházet často do kostela na mše svaté nebo ke chvíli modlitby u jesliček.

Jak prožít adventní dobu (Slovo pro každého Listopad 2010)
 

Doporučuji vyrobit si adventní věnec (nebo si ho sehnat či aspoň svíčku) a každý adventní večer na chvíli všechno zhasnout a vypnout (světla, televizi, počítač i vařič) a nechat svítit jen svíce. Tak, abychom v jejich světle viděli jen tváře těch nejbližších, kteří sedí kolem adventního věnce s námi. Světlo svíce nám symbolizuje Boha, který nás vidí, a díky Božímu světlu dokážeme pak také uvidět své blízké.
Setkání u adventního věnce může mít tři kroky: Nejdříve po chvíli ztišení každý krátce řekne, co tento den dělal, co bylo pro něj těžké a co ho naopak dnes potěšilo. Pak každý řekne, co ho čeká zítra, co bude asi náročné a v čem bude potřebovat pomoc Boží či ostatních a na co se naopak zítra těší. Nespěcháme, chviličkami ticha vyjadřujeme, že chceme druhému naslouchat a porozumět mu. A jako třetí krok si můžeme podat ruce, držet se v kruhu kolem adventního věnce a v tichu vnímat blízkost svých blízkých. Tuto chvíli ticha pak můžeme uzavřít modlitbou Otčenáš.
Toto setkání u adventního věnce nemusí trvat déle než deset minut, ale také se může naopak prodloužit tím, že nikam nespěcháme a každý dostane čas říct vše, co chce. Po Otčenáši propustíme ty, kdo spěchají za svými úkoly či zábavou, ale ten kdo nespěchá, tak si může ještě chvíli s druhými vyprávět o čemkoli, třeba o Adventu, Vánocích a Bohu, který je stále s námi. Nebo zůstat ještě chvíli sedět jako poslední a prosit o Boží požehnání pro sebe i své nejbližší.
Pokud je někdo doma sám, tak může stejné tři kroky říkat nahlas Bohu, který nás slyší, a v závěru se svojí rukou dotýkat kříže a uvědomovat si, že nejsem osamocený, ale Kristu je tady se mnou.
Kdo zkusí takto prožít adventní dobu, tak mi pak můžete napsat, jaké to bylo. Jestli se člověk už těšil, až všechno zhasne, vypne a zapálí jen tu svíci…

Vánoce (Slovo pro každého Prosinec 2010)

Většina lidí se jistě těší na vánoční svátky. Vím ale, že jsou i někteří, kteří se netěší nebo mají z Vánoc dokonce strach. Nejčastěji proto, že zůstávají sami a (o Vánocích více než kdy jindy) cítí tíhu samoty nebo smutek z toho, že jim chybí ti, se kterými Vánoce prožívali dříve.
Často i ten, kdo se na Vánoce těší, má v sobě zároveň i jakousi úzkost, jestli se podaří na svátky všechno připravit, jestli vše dobře dopadne, jestli bude uprostřed rodiny ta správná atmosféra, jestli si užije ty letošní svátky aspoň tak, jako ty předchozí roky.
Někdy jakoby všeobecná radost a pohoda v člověku odstartovala neodbytný pocit prázdnoty a marnosti, když si uvědomuje, že ono je to vlastně všechno jinak.
Kromě obecně lidského prožívání svátků se vším, co v našich krajích k Vánocům patří, je pro nás, pro křesťany, důležité snažit se každoročně znovu přemýšlet a objevovat tajemství Božího příchodu na svět. Boha přicházejícího v člověku, aby byl člověku blíž. Nám lidem blíž.
Člověk na jednu stranu touží, aby byly Vánoce pořád, a na druhou stranu si to nedokáže představit. Chceme být s druhými neustále šťastní, ale v praxi zjišťujeme, že to nejde. Člověk by si přál, aby ty letošní Vánoce byly ty nejkrásnější, ale ví, že totéž si přál loni a totéž si bude přát příští rok.
Jak velká je v nás touha a jak je nemožné ji naplnit.
Kéž bychom uvěřili a zakusili, že jen Bůh sám může naplnit přítomnou chvíli mého života zcela a úplně. A totéž dokáže Bůh udělat s následující vteřinou a znovu a znovu. Pak se můžeme na věčnost těšit a nemusíme z ní mít strach. Pak můžeme pochopit, že věčnost už začala, že je tady, v této přítomné chvíli.
K čemu je dobrá vteřina, minuta, hodina mého života, pokud jsem v ní nevnímal přítomnost Boží? Takový čas je k ničemu, takový čas nám utekl mezi prsty.
Nebo snad přece jen. Kéž každou vteřinou bez Boha v nás roste touha a odhodlání, že ta příští vteřina už bude jiná.
Tou příští vteřinou začne můj život s Bohem.

Advent je krátký (Slovo pro každého 2001)

Kolikrát si lidé stěžují, že jim adventní doba nějak rychle utekla. Než se člověk stačil otočit, přišly Vánoce. Vždyť ono je toho potřeba tolik připravit, nakoupit, upéct… A na chvíli se zastavit k adventnímu rozjímání, na to už nezbývá čas.

Ale pokud člověk v sobě neprobudí touhu po Mesiáši, neprožívá netrpělivé čekání na setkání s Kristem a nevyhlíží nedočkavě znamení Boží přítomnosti, tak co vlastně pak slaví o Vánocích?

Proto je dobré znovu připomenout, že Advent je krátký. Jsou to tři týdny a kousek. A pokud každý den neuděláme něco výjimečného (např. společná modlitba kolem adventního věnce), tak nám z Adventu nic nezůstane. A o Vánocích pak budeme o něco důležitého ochuzeni.

Hodnocení: 
0
Zatím nikdo nehodnotil.