Krátká zamyšlení 2011

Deset let
Už to bude skoro deset let, kdy jsem do Přerova přišel. Tak se ohlížím a rozhlížím… Podařilo se něco víc, než jen opravy a stavební práce? Přineslo těch deset let i nějaký duchovní užitek? Na začátku v roce 2001 v rozhovoru pro listopadové číslo našeho časopisu jsem odpovídal na nesnadnou otázku: Na co kladete v duchovním životě farnosti důraz? Přemýšlím nad tím, co jsem tehdy odpověděl: Osobně se mi zdá důležité nevnímat farnost jen jako celek, ale hlavně vidět jednotlivé lidi s jejich životem, problémy, starostmi i radostmi. Proto pokládám za nejdůležitější: 1. OSOBNÍ MODLITBU (k ní by měl kněz vybízet), 2. ZPOVĚĎ (k ní by měl nabízet příležitost) a pro ty, kteří chtějí žít z víry hlouběji 3. DUCHOVNÍ DOPROVÁZENÍ (k němu by se měl kněz nechat přemluvit). Nejsem si jistý, jak hodnotit uplynulých deset let. Určitě to nebyly zlé roky, byť těžké chvíle člověk také zažil a něco bych dnes asi dělal jinak. Určitě se udělalo mnoho dobrého. Na druhou stranu ale nevím, jestli je možné říct, že se farnost dostala duchovně dál, že je lepší. Ani nevím, jestli je něco takového vůbec v silách faráře. Rozhodně dnes dokáži více vidět konkrétní tváře a u řady z Vás znám i jména a u některých i kousek života. Dnes mi méně záleží na farnosti a více záleží na jednotlivých lidech. Věřím, že tak je to správné.
 
Osobní modlitba
Myslím, že k osobní modlitbě vybízím v kázáních často. Bohužel podstata modlitby se tak těžko lidskými slovy vysvětluje a od pochopení ke skutečnému životu modlitby je cesta ještě delší. Navíc je to cesta, kterou každý musí ujít sám. Za slovem „modlitba“ se skrývá celý duchovní život. Bez modlitby není duchovní život a bez duchovního života není možná opravdová modlitba. Život a modlitba musí být totéž. Největší neštěstí je, když mezi modlitbou a životem zeje nepřekonatelná propast. Pak je modlitba bez života a život beze smyslu. Co je to ta „opravdová“ modlitba?
Aspoň jedno vysvětlení. Během celého dne se nám hlavou honí miliony myšlenek a představ, během celého dne máme v srdci přehršel pocitů a nálad, celý náš den se skládá ze snů i z reálné zkušenosti. A opravdová modlitba je rozhovor s Bohem, ve kterém s Ním o tom všem mluvíme. Opravdovost své modlitby tedy můžeme poměřovat otázkami: Mluvím s Bohem o všem, čím se zabývá můj rozum? Mluvím s Bohem o všem, čeho je mé srdce plné? Mluvím s Bohem o všech svých snech i o každodenní realitě mého života? Nebo je snad něco, na co v rozhovoru s Ním nedošla řeč, či dokonce něco, co před Bohem skrývám?
 
Ještě k modlitbě

Před měsícem jsem psal, že křesťanský život stojí a padá s modlitbou. Ta je pro věřícího člověka tím nedůležitější. Myslel jsem tím osobní vnitřní modlitbu jako rozhovor s Bohem od srdce k srdci.

Jistě je třeba doplnit, že tou nejdokonalejší modlitbou je samozřejmě mše svatá a že při svatém přijímání se setkáváme s Kristem nejdokonaleji. Ano, ale právě osobní vnitřní modlitbou se připravujeme a učíme se správně prožívat a chápat mši svatou. Bez modlitby by hrozilo, že se mše stane jen prázdným rituálem. Díky osobní modlitbě dokážeme vidět mši svatou jako jedinečné osobním setkáním s Bohem. A dá se říct, že správné slavení mše svaté v člověku dále pokračuje i po vyjití z kostela právě v osobní modlitbě.

Kéž bychom si opravdu ze mše „odnášeli Boha“ do svého každodenního života. Kéž setkání s Kristem ve slovech Písma a v Eucharistii je nevysychajícím pramenem témat naší každodenní modlitby, inspirací našeho rozhovoru s Ním.

Svátost smíření

Na druhém místě je pak ZPOVĚĎ (k ní by měl kněz nabízet příležitost).

Opět zde můžeme vidět zásadní propojení se mší svatou. Svatou zpovědí se na slavení mše připravujeme a svaté přijímání v nás pak rozněcuje touhu po ještě čistším srdci. Tak nás zase mše svatá připravuje a vede ke svátosti smíření.

Toto je možná důležité si uvědomit, že zpověď není jen o hříchu v úzkém slova smyslu. Paradoxně ke svátosti smíření častěji přicházejí lidé, kteří mají hříchy menší či skoro žádné, než ti, kdo zpověď potřebují „jako sůl“.

Bohužel to ale asi známe všichni, že čím více člověk sklouzne a zapadne do špíny hříchu, tím méně má síly tento svůj nešťastný stav změnit. Proto moudrý člověk jde ke svaté zpovědi „dřív než zhřeší“. Ve chvíli, kdy cítím, že „musím“ jít ke zpovědi, tak už přicházím pozdě, už mi hřích část života ukradl. Je dobré chápat svátost smíření nejen jako lék na hřích, ale také jako prevenci, ochranu před hříchem.

Přistupovat ke svátosti smíření není často lehké. Je pro nás nepříjemné podívat se pravdě do očí a přiznat si vlastní hříšnost či nedokonalost. Pak může být také těžké toto poznání vyjádřit slovy a říct je nahlas před druhým člověkem. Někdy mají lidé jakési obavy či stud, co si kněz pomyslí… Naštěstí i kněží chodí ke zpovědi a tak vědí, jaké to je. Naštěstí ten, komu vyznání říkáme, je vlastně samotný Bůh a ten nám porozumí; stačí naše upřímnost. Někdy se stane, že si se zpovědníkem zcela neporozumíme, ale jistota Božího odpuštění a radost z Božího milosrdenství zůstává vždy. Někdy naopak vnímáme, že slovo a postoj zpovědníka nám pomohli lépe si uvědomit to podstatné, a jsme za to vděčni.

Konkrétně chci připomenout to, co jistě znáte: Doporučuje se chodit ke svaté zpovědi jednou za měsíc. V případě vážného hříchu přistoupit ke svátosti smíření co nejdříve, aby hřích nenapáchal v našem životě ještě další škodu. Čím více odkládáme zpověď, tím je pro nás těžší se pak k ní nakonec odhodlat. Na zpověď se připravujeme modlitbou.

Doporučuje se mít stálého zpovědníka, který nám pak může lépe porozumět a stejně i my po čase lépe rozumíme jemu.

V Přerově je příležitost ke svátosti smíření každý pátek od 16:00 do 18:00 a dále každou středu od 18:00 do 18:30, kdy zpovídávají dva kněží. Také se zpovídá vždy půl hodiny před začátkem mše svaté kromě nedělního dopoledne. Farář zpovídá ve zpovědní místnosti a kaplan ve zpovědnici.

 

Kolik se má dávat do sbírky?

Každou neděli se v kostelích vybírají peněžní dary od přítomných věřících, které jsou prakticky jediným zdrojem financování našich farností. Kolik má člověk do takové sbírky dát? Co je málo? Co už je moc? Správně tušíte, že u každého člověka to bude jiné a tak není jednoduché dát přesnou odpověď. Z pohledu farnosti je odpovědí dávat tolik, kolik farnost potřebuje. Ale když se podíváme na stav našich kostelů a far, tak nám dochází, že farnost nebude mít peněz nikdy dost, protože je toho ještě tolik, co by se mělo udělat. První odpovědí by tedy bylo: „Čím víc, tím líp.“ Ale kolik dát, když mi musí zůstat i na jiné věci?

Z pohledu Písma svatého je odpovědí dávat biblický desátek. Kdo z nás se ale dokáže vzdát celých deseti procent svých příjmů a darovat je na dobrý účel? Nejen pro farnost, ale také třeba na charitu apod. Mnohým se zdá, že je to příliš mnoho. Biblický ideál je pro většinu ještě tak vzdálený. To nedokáží. Podobně jako je nám biblický ideál tolik vzdálený také v jiných (a důležitějších) oblastech života. Ale přesto má být jistě cílem, o který usilujeme.

Mně osobně se zdá nejdůležitější duchovní význam darování peněz do sbírky. Každou neděli se totiž svým darem můžeme Bohu přiblížit. Jak? Když dáme tolik, že to pocítíme, že si toho všimneme, že nás to zabolí, že se pro to vždy znovu rozhodneme. To nemusí být obrovský dar a nemusí to být hrdinský výkon sebeobětování, ale měl by to být aspoň malinký krůček, kterým se k Bohu přiblížíme. Aspoň malé sebezapření: „Bude mi to chybět.“

Mám dojem, že pro mnohé je to jen tradiční povinnost přispět na kostel, zvyk, o kterém člověk ani neuvažuje. Tak se dá tolik, jako vždycky. A někteří bohužel dávají mince, pro které by se na chodníku nesehnuli. Jiní dávají částku, které by si ani nevšimli, že se jim z peněženky ztratila…

I z takových malých darů farnost nějak přežívá a Bohu díky za ně, ale nepřinášejí duchovní užitek dárci, a to je škoda. To je mi líto.

Každým malým rozhodnutím pro Boha v nás láska k Bohu roste. Kéž bychom dokázali využít i tu chvíli sbírky k malému přiblížení se Bohu. Dát tolik, že si to uvědomíme, že se pro to znovu rozhodneme. Třeba nás to i trochu zabolí, ale budeme vědět, že je to bolest růstu, růstu ve víře a důvěře. K velkorysosti.

 

Jak číst Bibli

Písmo svaté určitě známe, není to pro nás kniha neznámá. Biblické příběhy nás provázejí od dětství a texty Písma slyšíme při každé mši svaté.

A v tom už můžeme vidět první nápovědu. Je totiž podstatný rozdíl mezi tím, když texty Bible posloucháme, a tím, když je sami čteme. Jistě i naslouchání může přinášet duchovní užitek, ale velmi snadno se můžeme stát jen pasivními posluchači, kteří buď vůbec nevnímají smysl biblického textu, nebo textu sice rozumí, ale nedokáží v něm najít Boží poselství do svého vlastního života. Čtení nás nutí k větší aktivitě a osobní účasti. Už to, že si člověk udělá čas a že vůbec vezme Bibli do ruky.To samo o sobě může být malá modlitba, pokud Bibli bereme do rukou s opravdovou úctou. Někdo zdraví Bibli úklonou, někdo pohlazením, přiložením na čelo, někdo i políbením.

Dále si můžeme sami vybrat, kterou část Písma svatého chceme číst. Nedoporučuje se číst Bibli od začátku, ale na prvním místě sáhnout po Novém zákoně a začít evangelii. Já osobně radím, že když člověk přečte všechna čtyři evangelia, tak je má přečíst ještě jednou a pak ještě jednou a tak až do konce svého života stále znovu a znovu číst slova Ježíše Krista a středem našeho čtení Bible a zároveň středem našeho života se má stát a navždy zůstat Kristus.

Mezitím člověk pro obohacení a pro zajímavost otevře i Skutky apoštolů a později listy apoštola Pavla. Nakonec se dostaneme i ke knihám Starého zákona, které nám mohou připravit nejedno překvapení.

Stejně důležité je, že při čtení si můžeme zvolit vlastní rychlost četby. Není totiž důležité, kolik toho přečteme, ale kolik zrna Božího slova padne do půdy našeho srdce a jaký užitek slovo Písma přinese do našeho každodenního života. V tom je vlastní osobní četba Písma nenahraditelná, stává se rozhovorem s Bohem. Lidé si občas stěžují, že Bůh mlčí, že ho neslyší. Při čtení evangelií zjistíme, že opak je pravdou:Říká toho tak mnoho.

Hodnocení: 
0
Zatím nikdo nehodnotil.